Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 804/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem, se sídlem Široká 6, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -81 ze dne 21. 11. 2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -61 ze dne 13. 5. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 3. 2014, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud rozhodl, že umístěním na uzavřeném oddělení v Psychiatrické léčebně Praha 8 - Bohnice od 26. 2. 2008 do 20. 3. 2008 a léčením psychotropními látkami bez jeho souhlasu bylo porušeno právo zaručené čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 a kapitolou 2 odst. 5 a 7 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, a dále aby zrušil v záhlaví uvedené rozsudky, jimiž mělo být porušeno základní právo zaručené a d (dále jen " "), a Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. se podává, že stěžovatel se žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 43 000 Kč s přísl., představující nemajetkovou újmu v penězích za nezákonnou hospitalizaci a léčbu v psychiatrické léčebně, k níž nedal souhlas. Svůj nárok předběžně uplatnil podáním ze dne 25. 7. 2012 u žalované, která jej však neuznala. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba zamítnuta s tím, že byla shledána důvodnou námitka žalované o promlčení vzneseného nároku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh události, kvůli níž byl po dobu 23 dnů na popud policejního orgánu hospitalizován a léčen v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Urážlivým jednáním policistů, na něž se obrátil s trestním oznámením na své sousedy, i pobytem v léčebně se cítí být ponížen a dehonestován. Uvádí, že se soudní cestou domáhal zrušení rozhodnutí o přivolení k umístění v léčebně, řízení však bylo pro formální a procesní důvody zastaveno. Následně proto podal žalobu, jíž se domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy v penězích. Vrchní soud v Praze určil, že žaloba má být projednána podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "), s tímto výkladem však stěžovatel nesouhlasil, když měl za to, že má být posouzena podle ustanovení o ochraně osobnosti, v rámci níž je upravena promlčecí doba pro uplatnění nároku na odškodnění v penězích v délce 3 roků, zatímco dle speciální úpravy je tato lhůta zkrácena na pouhých 6 měsíců. Pokud soudy přisvědčily stanovisku žalované o marně proběhlé promlčecí lhůtě, je přesvědčen, že i jednostranně zkrácená promlčecí lhůta byla zachována.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Stěžovatel v prvé řadě navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že umístěním na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny a léčením psychotropními látkami bez jeho souhlasu bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 5 odst. 1 Úmluvy a kapitolou 2, čl. 5 a 7 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jiným zásahem orgánu veřejné moci než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (viz nález

ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky.

V projednávaném případě měl stěžovatel k dispozici procesní prostředky způsobilé napravit tvrzený zásah do jeho ústavních práv. Jak vyplynulo ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. , následující den poté, co Psychiatrická léčebna v Bohnicích soudu dne 27. 2. 2008 oznámila přijetí stěžovatele jako pacienta bez jeho souhlasu, bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do u zdravotnické péče a téhož dne byl stěžovatel vyslechnut. Usnesením ze dne 4. 3. 2008 bylo rozhodnuto, že převzetí stěžovatele bylo v souladu se zákonnými důvody. Pokud se stěžovatel domníval, že jeho hospitalizace byla nezákonná, mohl proti usnesení soudu prvního stupně podat odvolání. Této možnosti také využil, přičemž odvolací soud usnesením ze dne 24. 4. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil. Stěžovatel využil i dalších opravných prostředků, nápravy se domáhal i cestou žaloby pro zmatečnost. Pokud nyní namítá, že soudní rozhodnutí nenapravila tvrzený zásah do jeho práva na svobodu dle Úmluvy a nápravy ve formě vyslovení protiústavnosti tohoto zásahu se domáhá po Ústavním soudu, dohání tímto způsobem to, co měl učinit v době, kdy tato soudní rozhodnutí obdržel, tedy napadnout je ústavní stížností ve lhůtě dle ustanovení . Ústavní soud tak nedostal příležitost, aby se ústavností tvrzeného zásahu cestou přezkumu soudních rozhodnutí zabýval. To nemůže být nyní napraveno způsobem, který stěžovatel navrhuje. Požadavku, aby Ústavní soud akademickým výrokem provedl dodatečnou kritiku postupu policejního orgánu, psychiatrické léčebny a soudů přezkoumávajících zákonnost převzetí stěžovatele do léčebny, nemůže být vyhověno, neboť k tomu Ústavní soud není oprávněn (srovnej ustanovení ; usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn.

in http://www.usoud.cz).

Stěžovatel dále napadá rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonné hospitalizace v léčebně. Podstatou ústavní stížnosti je jeho nesouhlas se závěrem o promlčení nároku a poukaz na nesprávně určenou věcnou příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2, a na nepřiměřeně krátkou promlčecí lhůtu stanovenou v § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. V této souvislosti nezbývá než připomenout, že pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost výkladu a aplikace zákona obecnými soudy je omezena toliko na případy, kdy je interpretace právních předpisů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. ledna 1995, N 5/3 SbNU 17). Taková situace však v projednávaném případě nenastala.

Námitkou o nesprávně stanovené věcné příslušnosti soudu v případech, kdy se účastník řízení dovolává náhrady nemateriální újmy vzniklé za účinnosti , kterým byl novelizován , se Ústavní soud zabýval již opakovaně. Ve svých rozhodnutích vyslovil, že do účinnosti novely zákona o odpovědnosti státu neexistovala v českém právním řádu jiná možnost pro uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, než žaloba na ochranu osobnosti (srov. nález

sp. zn.

ze dne 11. 10. 2006; N 185/43 SbNU 115). Přijetím, resp. účinností výše citované novely se situace zásadně změnila, neboť ustanovením § 31a byl do zákona o odpovědnosti státu začleněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. V nálezu

sp. zn.

dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy vzniklého již za účinnosti je třeba postupovat podle Úmluvy a ustanovení , a zákona o odpovědnosti státu (srov. též usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 4. 2013).

Obecné soudy tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že nárok stěžovatele je podřízen speciálnímu zákonu o odpovědnosti státu ve znění Otázka věcné příslušnosti byla ostatně vyřešena již v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011 č. j. -8, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání věci jsou na prvním stupni příslušné okresní soudy podle Také toto usnesení o věcné příslušnosti mohl stěžovatel po jeho doručení napadnout samostatnou ústavní stížností, kterou by se Ústavní soud zabýval věcně (srov. nález ze dne 1. 6. 2010

sp. zn.

; N 118/57 SbNU 455).

Pokud soudy obou stupňů při posuzování námitky promlčení dovodily, že váže-li stěžovatel vznik tvrzené nemajetkové újmy k okolnosti, že byl bez svého souhlasu umístěn do psychiatrické léčebny a tam vyšetřován a léčen, pak se o této újmě dozvěděl nejpozději v den, kdy byl ze zdravotnického zařízení propuštěn, tedy dne 20. 3. 2008 a šestiměsíční promlčecí doba ve smyslu § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu tak uplynula 20. 9. 2008, zatímco žaloba byla podána až 17. 3. 2011, jejich řádně odůvodněnému závěru nelze z ústavního hlediska cokoliv vytknout, stejně jako závěru, že nárok by byl promlčen i v případě, že by se stěžovatel zadostiučinění domáhal v souvislosti s rozhodnutím o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do u zdravotnické péče. Odvolací soud řešil i otázku, zda nejsou dány důvody pro posouzení uplatněné námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy dle o. z., byť takovou námitku stěžovatel neuplatnil. Pokud však shledal, že takové posouzení námitky promlčení by bylo možné jen výjimečně v případě, kdy by šlo o zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva a důvody jeho včasného neuplatnění, jeho závěr, že v předmětné věci nejsou takové okolnosti dány, odpovídá nejen rozhodovací praxi obecných soudů, ale též judikatuře Ústavního soudu, na niž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.

Základního práva na náhradu škody zaručeného y je třeba se ve smyslu y domáhat "stanoveným postupem", což mimo jiné znamená, že toto právo je třeba uplatnit včas. Pokud stěžovatel tento požadavek pominul, nelze z toho plynoucí nepříznivý důsledek přičítat obecným soudům.

V usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 1. 2014 Ústavní soud konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že zákonné promlčecí doby a lhůty představují jistá omezení práva na přístup k soudu, což je základní podmínkou spravedlivého soudního řízení, a že tato omezení mohou být v rozporu s y, pokud ztěžují přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že ohrožují samotnou podstatu tohoto práva; takový kategorický závěr ovšem dle přesvědčení Ústavního soudu nelze vyslovit o inkriminované 6 měsíční promlčecí době pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona o odpovědnosti státu (srov. též usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 7. 2013,

sp. zn.

ze dne 1. 12. 2011). Lhůtu šesti měsíců samu o sobě nelze považovat za jakkoliv nepřiměřenou z hlediska reálné možnosti poškozeného nárok uplatnit, a to včetně zajištění adekvátní právní pomoci (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 2. 2014).

Ústavní soud tedy nezjistil, že by postupem obecných soudů při projednání žaloby a jejich rozhodnutím ve věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení a odst. 2 písm. a) a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu