Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3424/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Miroslava Rudolfa, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Nuselská 375/98, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. -7, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2013 č. j. -7 rozhodl, že k projednání trestní věci obviněného (dále jen "stěžovatel") je podle § 24 odst. 1 trestního řádu příslušný Okresní soud ve Frýdku-Místku. Nejvyšší soud připomněl, že v souzené věci se jedná o obdobu tzv. distančního deliktu, kdy (v případných sporech o příslušnost) dlouhodobě vychází z názoru, že k jednání naplňujícímu objektivní stránku trestného činu dochází jak v místě, ze kterého telefonuje pachatel, tak v místě, kde je hovor přijímán jinou osobou uváděnou v omyl. V souzené věci se totiž poškozený, po zhlédnutí inzerátu (buď v místě svého bydliště v Bystřici, nebo zaměstnání v Třinci), který v něm vzbudil zájem o koupi inzerovaného vozidla, následně rozhodl ze stejného místa telefonickým dotazem na obviněného potvrdit pravdivost informace uvedené v inzerátu. Za tohoto stavu došlo k jednání naplňujícímu objektivní stránku přečinu podvodu také v místě, odkud poškozený telefonoval stěžovateli. Poškozený a stěžovatel se až poté sešli v Jincích u Berouna, kde následně došlo k faktickému prodeji automobilu poškozenému. Nejvyšší soud dovodil, že v souzené věci připadá v úvahu jak příslušnost Okresního osudu v Berouně, tak Okresního soudu ve Frýdku-Místku; byla-li však obžaloba podána u druhého z nich, stává se tento soud místně příslušným k projednání věci bez ohledu na to, že místně příslušným by podle uvedených hledisek mohl být i jiný soud (srov. také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 1994 sp. zn. ).

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí a obsah jejich rozhodnutí, která jeho vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhle podané rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a vlastního hodnocení postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci místní příslušnosti zdůraznil účelovost argumentace Okresního soudu ve Frýdku- Místku. Dále vyslovil domněnku, že Nejvyšší soud nesprávně dovodil, že se v souzené věci jedná o distanční delikt a poukázal na to, že z obsahu předmětného inzerátu se podávalo jedině to, že stav tachometru byl 77 000 km, čímž nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky přečinu podvodu. Stěžovatel konečně spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že orgány činné v trestním řízení tím, že úmyslně vedou trestní řízení ve Frýdku-Místku, krátí (v důsledku finančně náročné dopravní dostupnosti a zajištění advokátních služeb) jeho možnost řádné obhajoby a nešetří tak jeho práva.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatele s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle přesvědčení Ústavního soudu je napadené rozhodnutí pečlivě, řádně a jasně (nikoliv svévolně) odůvodněno; odkazy na judikaturní prostředí jsou přiléhavé.

Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež z povahy věci Nejvyšší soud přesvědčivě popřel. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně (a dále) připomínal podstatnou argumentaci obou trestních soudů (tj. Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Nejvyššího soudu), kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci obou soudů považuje za logickou, přesvědčivou a tedy i z ústavně právního hlediska za plně akceptovatelnou. V tomto kontextu proto stěžovatelem připomínané krácení možnosti řádné obhajoby považuje především za účelové a nikoliv za důkaz nešetření jeho základního práva.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle a y) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu