Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2711/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou AK se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 58/16, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2013 č. j. -480, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 2013 č. j. -506, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2014 č. j. -25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení, v němž byl uznán vinným zločinem vydírání dle ustanovení , 2 písm. e) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem podplácení dle ustanovení tr. zákoníku.

2. Dle tvrzení stěžovatele byla postupem uvedených soudů porušena základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a to zejména garantované v , , 2, , , , 3 d (dále jen " "), a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

3. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům nesprávné právní posouzení skutku, neboť je přesvědčen, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty zločinu vydírání dle ustanovení , 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu podplácení dle ustanovení tr. zákoníku. Všechny důkazy, které ve věci byly opatřeny, hodnotily soudy v neprospěch odsouzeného v rozporu se zásadou presumpce neviny dle y, jakož i Úmluvy. Připustil, že ve věci proběhlo poměrně rozsáhlé dokazování, ale jednání, pro které byl odsouzen, mu nebylo prokázáno ve smyslu základních zásad trestního řízení vyjmenovaných v ustanovení tr. řádu a v ustanovení tr. řádu. Je přesvědčen o tom, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů, jak okresního, tak i krajského soudu, nesplňuje požadavky ustanovení tr. řádu. V rámci zachování práva na spravedlivý proces, vylučujícího libovůli v rozhodování, je povinností soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí, to však napadená rozhodnutí nesplňují.

4. Stěžovatel zpochybnil skutková zjištění okresního soudu a kritizoval způsob, jakým se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, a tvrdil, že ani řádně nevyložil, proč neuvěřil jeho verzi. Stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen na základě výpovědi jediného svědka - policisty (Radomil Metelka), který tvrdil, že stěžovatel chtěl svědka odradit předloženým dopisem, aby nevystupoval v trestním řízení proti Václavu Vališovi (dopis svědek nezajistil, přestože věděl, že se bude obracet na Inspekci MV). V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl jakýkoliv bližší vztah k Václavu Vališovi či Miroslavu Dvořákovi, které znal povrchně a zběžně. Vytkl okresnímu soudu, že bez řádného odůvodnění ponechal tvrzení, že stěžovatel mohl svědka kontaktovat z pracovních důvodů. Nezabýval se věrohodností svědka i s ohledem na jeho vystupování a procesní postavení v trestní věci Václava Vališe, rovněž se blíže nevypořádal s tím, že tento svědek porušil v trestní věci Václava Vališe služební předpisy. Podle přesvědčení stěžovatele z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by se stěžovatel jakkoliv angažoval v jednání o zaplacení finanční částky za to, že nebude svědek vypovídat ve věci Václava Vališe.

5. Odvolací soud označil provedené dokazování za úplné a úvahy soudu I. stupně za zcela relevantní, proto odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl. Stěžovatel poukázal na to, že odvolací soud spekulativně doplnil ničím nepodložené úvahy o nátlaku stěžovatele na svědka, který v sobě obsahoval pozitivní motivační složku, a to nabídku úplaty a výhody, ale i motivační složku negativní, to je hrozba zahájením trestního stíhání a z toho plynoucí důsledky.

6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nedal stěžovateli za pravdu v tvrzení, že právní posouzení jednání zločinu vydírání dle ustanovení § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu podplácení dle ustanovení § 332 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá skutkovým zjištěním soudu.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem ( y). Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

9. V oblasti dokazování hlava pátá y, stejně jako Úmluvy neuvádějí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

10. Soud prvního stupně založil svá skutková zjištění na důkazech podrobně popsaných a vyhodnocených v odůvodnění svého rozsudku a na jejich základě dospěl ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyvodil přiměřené právní závěry. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasil a polemizoval s hodnotícími úvahami obecných soudů, však nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu. Soud prvního stupně měl možnost slyšet nejenom stěžovatele, svědka ale i řadu dalších osob, učinit si ve věci úsudek z jejich nejenom verbálního, ale i neverbálního chování a celkového vystupování. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci.

11. Dovolací soud dospěl k závěru, že nelze dát stěžovateli za pravdu v jeho tvrzení, že právní posouzení jeho jednání jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu podplácení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídá skutkovým zjištěním soudů, resp. dle jeho vyjádření "nesouladí" s obsahem tvrzené korespondence. Shledal-li soud prvního stupně, že obviněný jednak jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal nebo opomenul a takový čin spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, jednak jinému v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu nabídl úplatek, pak popis skutku, jímž obviněného uznal vinným, takovou subsumpci umožňuje. Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítne, "jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné". Jelikož v posuzované věci jako zjevně neopodstatněné vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm výše uvedeným usnesením.

12. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokázána na základě označených důkazů řádně provedených, hodnocených a interpretovaných soudem tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil. Z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, jak se soud vyrovnal s uplatněnými odvolacími námitkami a jak rozhodl o konečné výměře trestu. Postup soudu nevykazuje rysy svévole a ani jiným způsobem neposkytuje prostor pro zásah Ústavního soudu. Stejný závěr Ústavní soud činí i vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož přezkum byl zaměřen na posouzení otázky, zda popsaným jednáním došlo k naplněním všech znaků skutkové podstaty zločinu vydírání a přečinu podplácení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na řadu námitek stěžovatelem opakovaně vznášených i v ústavní stížnosti, které vyústily v závěr o řádném objasnění skutku s odpovídající právní kvalifikací, včetně trestu uloženého podle zákonných kritérií. Ústavní soud dále v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu.

13. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu