Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2325/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice - Staré Město, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č.j. -73, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2014, č.j. -85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla dne 9. 7. 2014 doručena stěžovatelem sepsaná ústavní stížnost. Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad podání a dne 6. 8. 2014 byla advokátem stěžovatele Ústavnímu soudu doručena kopie ústavní stížnosti sepsané stěžovatelem. Advokát stěžovatele byl vyzván k doplnění ústavní stížnosti a informován, že povinnost stěžovatele být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně okamžiku sepsání a podání samotné ústavní stížnosti, když požadavek zastoupení již od počátku řízení znamená, že právní zástupce účastníka má povinnost zpracovat nové znění návrhu tak, aby i samotný návrh byl podán v právním zastoupení. Dne 10. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena advokátem sepsaná stížnost, která směřuje proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č.j. -73, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2014, č.j. -85.

Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č.j. -73, bylo rozhodnuto tak, že se podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2014, č.j. -85, byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

II.

Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedeným postupem soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle d a , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatele v rámci rozhodování před obecnými soudy došlo k negaci a porušení jeho práva na řádný proces a také k porušení principu rovnosti stran, v důsledku čehož došlo k oktrojování jeho práva na svobodu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2011, č.j. -2370, byl odsouzen pro zločin dle a 6 k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let. Spolu s ním byl stejným rozsudkem pro totožný skutek shodné právní kvalifikace odsouzen také S., a to ve formě spolupachatelství, když i výše jeho trestu byla de facto shodná. Stěžovatel namítá, že S. využil institutu podmíněného propuštění a jeho žádosti předložené po výkonu jedné třetiny z celkové délky trestu odnětí svobody bylo vyhověno. S ohledem na tuto skutečnost také stěžovatel po výkonu jedné třetiny z celkové délky trestu požádal o podmíněné propuštění, neboť z hodnocení zpracovaných v průběhu výkonu tohoto trestu dle názoru stěžovatele vyplývá, že účelu trestu je dosahováno.

Stěžovatel upozorňuje, že Okresní soud v Pardubicích, který rozhodoval o žádosti ve stejném složení senátu, za přítomnosti téhož státního zástupce a za stejných podmínek jako v případě S., však jeho žádost zamítl bez bližšího zkoumání zákonných podmínek, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem předložená žádost je předčasná, když byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin a nemůže tedy žádat o podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny uložené sankce, ale až po výkonu jedné poloviny uloženého trestu.

Stěžovatel připouští, že skutek, pro který byl odsouzen, je v kontextu zvlášť závažným zločinem. Dle jeho názoru však nelze s ohledem na ustanovení § 139 trestního řádu a § 261 trestního řádu v téže věci vynášet dvě naprosto odlišná rozhodnutí. Domáhal se proto aplikace zásady tzv. beneficium cohaesionis, ale Krajský soud v Hradci Králové- pobočka v Pardubicích jeho stížnost zamítl, když konstatoval, že rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích je správné a v rámci řízení o stížnosti stěžovatele není oprávněn přezkoumávat jiná rozhodnutí.

Stěžovatel uzavírá, že pakliže byl jeho spolupachateli přiznán nárok na podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny uloženého trestu a takové rozhodnutí se stalo pravomocným a neměnným, měl být tento institut a nárok na podmíněné propuštění dle dikce § 261 trestního řádu přiznán i jemu.

III.

Ústavní soud předesílá, že v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Otázkou aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2001, usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2009, usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2010, usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 8. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 5. 2013, usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.

Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 7. 2013).

Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatele postupovaly podle příslušných ustanovení a trestního řádu, řádně zvažovaly splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a své závěry adekvátně a srozumitelně odůvodnily.

V.

Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu odnětí svobody, nebo odsouzený, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, vykonal alespoň třetinu uloženého trestu odnětí svobody ( ). Zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let ( ).

Obecné soudy tak správně uzavřely, že podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny trestu je možné jen tehdy, nebyl-li stěžovatel odsouzen pro zvlášť závažný zločin. S ohledem na výše uvedené je přitom zřejmé, že stěžovatel se může domáhat podmíněného propuštění až po výkonu jedné poloviny uloženého trestu a nikoliv již po výkonu jedné třetiny uloženého trestu.

Pokud stěžovatel namítá, že v případě jeho spolupachatele obecné soudy postupovaly jinak, Ústavní soud musí ve shodě s krajským soudem konstatovat, že není oprávněn přezkoumávat správnost jiného rozhodnutí, než těch, která v rámci ústavní stížnosti stěžovatel napadá. Zároveň by však stěžovatel nebyl ani aktivně legitimován v ústavní stížnosti napadat a požadovat zrušení rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění někoho jiného. Stěžovatel se přitom nemůže domáhat toho, aby obecné soudy v jeho případě využily benefitu podmíněného propuštění navzdory nesplnění zákonných podmínek, které sám připouští.

VI.

Obecné soudy se tedy po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodly této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěly k závěru, že stěžovatel nenaplnil zákonem předpokládané podmínky. Těmto závěrům obecných soudů přitom není z ústavněprávního hlediska možno nic vytknout.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu