Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1346/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, P. O. BOX 335/3-2, Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Olgou Němcovou, advokátkou se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 26. 4. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Rovněž se také stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, jímž tento soud zamítl stížnost stěžovatele směřující proti zmiňovanému rozhodnutí okresního soudu. Soudy přitom podle stěžovatelova názoru porušily jeho základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v , v , v a v d (dále jen " "). Konkrétně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že o jeho stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání, čímž stěžovateli zamezil v řádném uplatnění jeho argumentace. Oběma soudům pak stěžovatel vytýká (souhrnně řečeno), že v jeho případě špatně vyhodnotily aspekt vedení řádného života po propuštění podle .

II.

Ústavní soud předesílá, že v je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (

sp. zn.

; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud toliko stručně odkazuje zejména na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Stěžovatel opakovaně vykonává trest odnětí svobody za majetkovou kriminalitu (podvody, zpronevěra). V žádosti o podmíněné propuštění, tak jak ji v ústavní stížností napadeném usnesení rekapituluje okresní soud, když stěžovatel ve své podstatě k této rekapitulaci ničeho nenamítá, stěžovatel mimo jiné uvedl, že před nástupem do výkonu trestu pracoval načerno, o zaměstnání po případném podmíněném propuštění se zatím nestaral - přihlásil by se na úřad práce. Stěžovatel rovněž podle odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu nenastoupil sám do výkonu trestu, z něhož nyní usiluje o podmíněné propuštění, byl tam dodán teprve Policií České republiky.

Z těchto skutečností lze i podle Ústavního soudu usuzovat, že i přes opakované působení výchovně-nápravných zařízení nedošlo u stěžovatele k nápravě predikující vedení řádného života po případném podmíněném propuštění.

Rozhodoval-li krajský soud o stěžovatelově stížnosti v neveřejném zasedání, pak tím stěžovatelova práva neporušil, neboť v řízení nedošlo k žádné argumentační či formálně-právní změně vyžadující vyjádření protiargumentů stěžovatelem [srovnej k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu z 12. 5. 2011 sp. zn. (N 90/61 SbNU 405)].

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu