Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4621/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1. P. S. a 2. P. S., obou zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Praze ve věci sp. zn. a proti postupu Okresního státního zastupitelství v Nymburce ve věci sp. zn. 2 ZN 128/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení d (dále jen "") a ustanovení , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - vydal nález, jímž vysloví, že nečinností a nesprávným postupem Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce byla porušena jejich výše uvedená základní práva, a současně uloží Okresnímu státnímu zastupitelství v Nymburce, aby se v dané věci zdrželo průtahů a nečinnosti ve vyšetřování (totéž má být uloženo i Policii České republiky).

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že se jim dne 24. 2. 2012 narodilo při domácím porodu, jenž proběhl bez jakýchkoliv komplikací, živé dítě, které však v důsledku těžké vrozené srdeční vady (neslučitelné s mimoděložním životem) záhy poté, za přítomnosti přivolané záchranné služby, zemřelo; jeho smrti by se tak nedalo zabránit ani v případě, že by k porodu došlo ve zdravotnickém zařízení. O této události nicméně - bez jejich souhlasu - informovala Zdravotnická záchranná služba Středočeského kraje tiskovou zprávou, ve které měla implicitně uvést, že smrt dítěte zavinili stěžovatelé volbou domácího porodu a pozdním přivoláním záchranné služby. Následně, dne 28. 2. 2012, byli navštíveni postupně třemi televizními štáby, jež o úmrtí jejich dítěte připravovaly reportáže, které byly posléze odvysílány. V důsledku toho byla zasažena jejich osobnostní práva, jakož i jejich dětí, pročež podali dne 18. 6. 2012 trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle ustanovení § 180 odst. 2 tr. zákoníku; dospěli totiž k závěru, že právě neznámý pachatel - nějaká úřední osoba, tj. zaměstnanec záchranné služby nebo policista - musel médiím sdělit jejich osobní údaje.

Na toto trestní oznámení reagovalo Okresní státní zastupitelství v Nymburce vyrozuměním ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. 2 ZN 128/2012, ve kterém uvedlo, že v popsaném skutkovém stavu nespatřuje trestný čin ani vážnou újmu na právech stěžovatelů a věc odložilo. Proti tomu podali stěžovatelé podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, ve kterém poukázali na nesprávné formální vyřízení jejich trestního oznámení, o němž nebylo rozhodnuto usnesením, proti kterému je možné podat stížnost. Krajské státní zastupitelství vyrozuměním ze dne 21. 9. 2012 sp. zn. KZN 565/2012 informovalo stěžovatele, že jejich podnět shledává nedůvodným, a že v daném případě o spáchání trestného činu vskutku nešlo.

V uvedeném postupu okresního a krajského státního zastupitelství spatřují stěžovatelé porušení svých výše označených základních práv. Namítaný zásah veřejné moci spočívá v trvající nečinnosti orgánů činných v trestním řízení a v tom, že s nimi nebylo jednáno jako s poškozenými; vyrozumění ze strany státních zastupitelství plní pouze informativní funkci, "ale sama o sobě nezakládají, nemění ani neruší základní práva stěžovatelů". V souvislosti s porušením čl. 8 Úmluvy připomínají, že toto ustanovení negarantuje pouze ochranu proti svévolným zásahům orgánů státní moci, nýbrž zahrnuje též pozitivní závazek státu zajistit efektivní respektování soukromého života jedinců, jemuž odpovídá i provedení efektivního vyšetřování v případě, že došlo k vážnému zásahu do soukromého života, a zpřístupnění o něm vedeného spisu, aby měli skutečnou (a ne pouze iluzorní) možnost využít soukromoprávních prostředků ochrany svých práv. S takto definovaným závazkem státu proto není slučitelný postup orgánů činných v trestním řízení, jež s ohledem na skutkový stav pouze konstatovaly, že k trestnému činu ani k vážné újmě stěžovatelů nedošlo, aniž by se blíže případem zabývaly a provedly alespoň elementární šetření, a to navzdory tomu, že i ke zjištění (jimi dovozované nízké) společenské škodlivosti činu bylo řádného vyšetřování potřeba.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s postupem orgánů činných v trestním řízení, na základě kterého byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle ustanovení § 180 odst. 2 tr. zákoníku.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle ustanovení y součástí ústavního pořádku. ani neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem ustanovení a y lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení písm. d)y - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 14, s. 291 a násl.), což platí i pro stěžovatele.

V dané fázi trestního řízení nemohlo být jakkoli dotčeno ani jejich právo na spravedlivý proces; jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. usnesení ze dne 12. 8. 2010

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], v tzv. fázi prověřování dle § 158 až 159b tr. ř. příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 tr. ř. V tomto stadiu trestního řízení není dosud dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle tr. ř., a ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu a y, resp. věty první Úmluvy. Obdobný názor zastává ostatně též Evropský soud pro lidská práva, jestliže konstantně judikuje, že Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006 č. 29858/03). Konečně stojí za pozornost i závěr, který již na počátku své rozhodovací činnosti učinil Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 2. 1997

sp. zn.

, kterým zaujal základní postoj k otázce subjektivního práva poškozené osoby na trestní stíhání v podmínkách moderního státu.

Dlužno však dodat, že s přezkoumávaným postupem orgánů činných v trestním řízení může být spojeno porušení jiných specifických základních práv, zejména pak práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy [k tomu, resp. k povinnosti orgánu státu vést účinné vyšetřování, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz)] a práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy [viz usnesení ze dne 17. 1. 2012

sp. zn.

(dostupné tamtéž)], ve vztahu k nimž byly dovozeny - co do povinnosti státu k efektivnímu šetření - zásady odlišné; porušení takových práv stěžovatelů však v ústavní stížnosti tvrzeno není, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu je taková možnost vyloučena (srov. obdobně usnesení ze dne 3. 4. 2014

sp. zn.

).

Oproti tomu ústavně garantovanou povinnost státu vést účinné vyšetřování oznámené trestné činnosti již nelze dovodit ve vztahu k tomu (konkrétnímu) právu na ochranu soukromí a rodinného života ve smyslu ustanovení , 3y a Úmluvy, jež jako dotčené stěžovatelé identifikují jednáním, způsobilým podle jejich názoru naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle ustanovení tr. zákoníku. Zde postačí stěžovatele odkázat na usnesení senátu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014

sp. zn.

, jež - na základě shrnutí a výkladu relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva - sice činí ve sledovaném směru krok nad v předchozím textu vymezený rámec (identifikovaný porušením práv dle čl. 2 a čl. 3 Úmluvy), avšak ani takto rozšířené možnosti stěžovatelům očividně nesvědčí.

Lze proto konstatovat, že ve věci stěžovatelů se uplatní obecné zásady zdrženlivosti, vyložené shora.

Není ostatně důvod přehlížet, že sama stěžovatelka jedné z televizí poskytla na kameru odvysílaný rozhovor, což otevírá prostor k pochybnostem o tvrzení stěžovatelů, že jim nebyly k dispozici (a to nikoli "iluzorně", jak se domnívají) jiné prostředky ochrany, jmenovitě prostředky občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti, přičemž obdobné lze vztáhnout i na Zdravotnickou záchrannou službu Středočeského kraje, měla-li publikovat nekorektní tiskovou zprávu; v obou případech jsou subjekty odpovědnosti bez potíží ztotožnitelné, a pro podání procesně řádné žaloby tudíž předcházejícího trestněprávního šetření třeba nebylo. V takovém případě lze o porušení procesní větve čl. 8 Úmluvy uvažovat vskutku jen stěží (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva odkazovaná ve zmíněném usnesení

sp. zn.

).

Na základě řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelům zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu