Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1812/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marie Kostrůnkové, zastoupené JUDr. Václavem Plachým, advokátem, se sídlem Mahulenina 19, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -191 ze dne 12. 3. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnostní doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v d (dále jen "").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Okresního soudu Plzeň - město č. j. -186 ze dne 14. 1. 2014 bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném PaedDr. Petru Noskovi zaplacení částky 5 000 000 Kč z titulu náhrady škody (výrok I.), přičemž nebylo přihlédnuto k žádosti stěžovatelky o osvobození od placení soudního poplatku v plné výši doručené soudu dne 22. 11. 2013 (výrok II.). O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je změnil tak, že se řízení o návrhu stěžovatelky na osvobození od placení soudního poplatku zcela zastavuje.

Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu soudů obou stupňů, které současně rozhodly o návrhu na osvobození od soudního poplatku a o zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku, neboť má za to, že jí nebyl dán časový prostor k úhradě poplatku a tím jí bylo odepřeno právo na meritorní projednání žaloby. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a jemu předcházejícího rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (y) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další dostupná na http://nalus.usoud.cz).

K porušení práva na spravedlivý proces ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by mohlo dojít toliko svévolnou aplikací ustanovení , spočívající buď v absenci jakéhokoliv odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález

sp. zn.

, nález

sp. zn.

). V posuzované věci však takové okolnosti zjištěny nebyly.

Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že obecné soudy v napadených usneseních nezkoumaly, zda má stěžovatelka nárok na osvobození od soudního poplatku, ale pouze, zda se okolnosti v tomto ohledu od předchozího pravomocného rozhodnutí změnily. Stěžovatelka totiž žádala o osvobození od placení soudního poplatku v předmětném řízení vícekrát. Jak vyplývá z podrobného přehledu obsaženého v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, poprvé o osvobození od soudních poplatků požádala 9. 8. 2011, kdy na základě výzvy soudu nedoložila své majetkové poměry a osvobození jí proto přiznáno nebylo. Další její žádosti ze dne 11. 10. 2011 bylo na základě předložených dokladů (o výši jejího starobního důchodu, o výši prováděných srážek, doložených nákladů na advokátní kancelář a daňových přiznání) částečně vyhověno a bylo jí přiznáno osvobození od placení soudních poplatků z jedné poloviny. Její následná žádost byla shledána jako neopodstatněná s tím, že tvrzené náklady nepředstavují takovou změnu poměrů, která by odůvodňovala přiznání osvobození od placení soudních poplatků v plné výši. Poté byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení jedné poloviny příslušného soudního poplatku, na což reagovala další žádostí o osvobození. Soud prvního stupně ji vyzval k doložení příslušných listin, stěžovatelka však na tuto výzvu nereagovala, a proto soud v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2014 uzavřel, že stěžovatelka ve své opakované žádosti uvádí skutečnosti, k nimž bylo přihlédnuto již v souvislosti s přiznáním osvobození ve výši jedné poloviny. Ani odvolací soud v napadeném usnesení neshledal, že by stěžovatelka svou žádost zdůvodnila novými skutečnostmi či důkazy a dospěl k závěru, že soudu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté v tom, aby žádost znovu věcně posuzoval.

Jak vyplývá z uvedeného přehledu, o žádostech stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků bylo rozhodováno opakovaně, přičemž postup stěžovatelky, která neuvedla žádné nové skutečnosti ani včas nereagovala na výzvu soudu, lze skutečně označit za obstrukční. Pokud soudy k její poslední žádosti nepřihlédly, resp. rozhodly o zastavení řízení o její žádosti pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, z ústavního hlediska nelze jejich postupu cokoliv vytknout. Stěžovatelce bylo z předchozích rozhodnutí o jejích žádostech známo stanovisko soudů a nemohla očekávat, že na základě stejných tvrzení o jejích majetkových poměrech rozhodnou soudy v její prospěch. Od konce roku 2011, kdy bylo její žádosti o osvobození od soudního poplatku částečně vyhověno, tak měla dostatečný časový prostor pro to, aby příslušnou část vyměřeného poplatku uhradila. V tom se případ stěžovatelky liší od poukazovaného nálezu

sp. zn.

.

Nelze tak uzavřít, že by závěry odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí vybočovaly v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Odkaz stěžovatelky na judikáty Ústavního soudu týkající se řádného odůvodnění rozhodnutí stran podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků je tak nepřípadný.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

Zemánek, v. r.

předseda senátu