Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1431/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Bézy, zastoupeného JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Zlín, Klečůvka 83, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -140 ze dne 22. ledna 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pob. ve Zlíně č. j. -115 ze dne 26. března 2013 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. -85 ze dne 12. října 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel s odkazem na porušení práva na řádný a spravedlivý proces garantovaného y (dále jen " "), a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a porušení principu legitimního očekávání domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č. j. -85 ze dne 12. října 2012 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalované Anežce Tomečkové (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1.722.675,- Kč s tam specifikovanými úroky (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 87.192,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, pob. ve Zlíně rozsudkem č. j. -115 ze dne 26. března 2013 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil a v napadeném výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (neboť soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení). Usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. -120 ze dne 30. dubna 2013 bylo řízení ve vztahu k tam specifikovanému úroku a úroku z prodlení zastaveno (výrok I.) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení ve výši 95.649,- Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. -140 ze dne 22. ledna 2014 odmítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 18.779,- Kč (výrok II.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy jednoduchého práva, a to konkrétně , a , , čímž ve svém důsledku zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy se v jeho věci odchýlily od ustálené judikatury, a to zejména stran akcesority hlavního závazku a závazku vedlejšího, stran problematiky bezdůvodného obohacení a dále stran námitky promlčení a jejího uplatnění v rozporu s dobrými mravy, pročež přináší v ústavní stížnosti podrobnější argumentaci.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené , a to včetně podmínky ustanovení , která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém jejich rozsahu. Nákladový výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. -85 ze dne 12. října 2012 však byl odvolacím soudem zrušen a o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo (poté, co soud prvního stupně rozhodl o části předmětu řízení, o kterém opomněl svým rozsudkem č. j. -85 ze dne 12. října 2012 rozhodnout) znovu rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. -120 ze dne 30. dubna 2013 (které však stěžovatel ústavní stížností nenapadl). Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti nákladovému výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. -85 ze dne 12. října 2012 směřuje proti nikoli konečnému rozhodnutí, a proto se v této části jedná o nepřípustný návrh.

Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná a stěžovateli je dle ústavní stížnosti známo, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení, a to včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se se všemi rozhodujícími skutečnosti. Obecné soudy mimo jiné velmi podrobně vysvětlily, proč stěžovatelem uplatněný nárok byl posouzen jako nárok z titulu smlouvy o půjčce a nikoli jako bezdůvodného obohacení a proč uplatnění námitky promlčení ze strany žalované neshledaly za rozporné s dobrými mravy. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil. Ústavní stížnost stěžovatele považuje Ústavní soud především za polemiku se závěry obecných soudů, která však jeho kasační zásah založit nemohla.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost z části podle ust. jako nepřípustnou a z části podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu