Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2249/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Farní 4, 586 01, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. , ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ústavní stížností napadá všechna shora uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle , , a , 5 a 6 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").

Z ústavní stížnosti a doložených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 13. 10. 2011 uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 trestního zákona ve výměře 700 000,- Kč s tím, že podle § 54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Stěžovateli byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 roků. Stěžovatel byl dále rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. , uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 91/1994 Sb. (bod 1. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009), ve znění (bod 3., 4. a), b), c) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009), přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") (body 5., 6. a), b) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. ), zločinem podvodu podle , odst. 5 (bod 7. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. ), trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, ve znění (bod 8., 9. a 11. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009) a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (bod 12. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009).

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. a dále proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. , podal stěžovatel dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu z důvodu neopodstatněnosti odmítl.

Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, neboť soudy, které byly dosud v jeho trestní věci činné, nerespektovaly shora zmíněná ustanovení y. Stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není příslušen přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, ovšem s tou výjimkou, že obecné soudy dodržují ústavní procesní principy, zejména pak uvedené právo na spravedlivý proces. Je si také vědom konstantní judikatury Ústavního soudu, podle níž pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za vydané v rozporu s y. Stěžovatel je přesvědčen, že právě k takové situaci došlo v jeho případě, přičemž vady, které stěžovatel v probíhajícím řízení shledal, spočívají jak na právním tak i skutkovém základě, přičemž tyto se vzájemně prolínají a v důsledku způsobují nesprávné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele.

Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů a konstatuje, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.

Stěžovatel pak v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí výhrady týkající se nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, nedostatečného zohlednění zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe, porušení zásady in dubio pro reo, nesprávných závěrů ohledně namítaného promlčení skutku z důvodu aplikace nesprávné právní úpravy, nesprávných závěrů ohledně svolení poškozeného a určení výše škody, porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel dále napadá nepřiměřenost trestu, zejména s ohledem na délku řízení, ve vztahu k peněžitému trestu pak též s ohledem na osobní a majetkové poměry stěžovatele, resp. dobytnost peněžitého trestu.

Po přezkoumání rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena, Ústavní soud dospěl k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli (srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257,

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255,

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165).

Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že právě v jeho případě by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, stejně tak nemůže stěžovateli přisvědčit, že by se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly s tvrzeními stěžovatele. Naopak dovolací soud se ve velmi podrobném odůvodnění svého rozhodnutí všemi shora rekapitulovanými námitkami stěžovatele zabývá a své závěry dostatečně zdůvodňuje. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti pouze znovu opakuje již vznesené námitky proti způsobu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, proti skutkovým zjištěním a právním závěrům, se kterými se již dovolací soud vypořádal.

Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích obecných soudů nezjistil žádná pochybení, která by mohla zakládat tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Považuje za zbytečné opětovně rekapitulovat a opakovat závěry dovolacího soudu, který se s námitkami stěžovatele podrobně vypořádal.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Namísto soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké uvedených v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, rozhodovali v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), soudci Radovan Suchánek a Jiří Zemánek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu