Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2118/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů Ing. Františka Kisse, CSc. a Ing. Ludmily Kissové, zastoupených Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem Olomoucká 174, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -389 ze dne 24. 4. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -345 ze dne 31. 10. 2012 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -279 ze dne 2. 12. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s a d.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem č. j. -279 ze dne 2. 12. 2010 zamítl žalobu stěžovatelů proti Ing. Radomíru Novobilskému a Ing. Zdeňku Jiroutovi (dále jen "vedlejší účastníci") o zaplacení částky 30.939,- Kč s příslušenstvím, představující škodu, kterou měli vedlejší účastníci stěžovatelům způsobit tím, že nechali odstranit 6 m oddílné sdružené kanalizační přípojky a protiprávně tak zasáhli do vlastnického práva stěžovatelů k ní. Stěžovatelé podali proti rozsudku městského soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. -345 ze dne 31. 10. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -389 ze dne 24. 4. 2013 odmítnuto jako nepřípustné dle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovali předchozí průběh řízení před obecnými soudy, jakož i okolnosti vážící se ke vzniku sporu. Stěžovatelé obecným soudům vytýkali, že jejich rozhodnutí byla opřena toliko o nepodložené úvahy a neprokázaná tvrzení, a to zejména pokud šlo o závěry vyvozované z rozhodnutí stavebního úřadu SÚ 277/01/11 ze dne 16. 10. 2002, které se netýkalo předmětné části přípojky a bylo vydáno až poté, co došlo k protiprávnímu zásahu ze strany vedlejších účastníků. Stěžovatelé zdůraznili, že byli vlastníky přípojky, neboť ji na své náklady pořídili, a vyjádřili přesvědčení, že došlo i k naplnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Obecné soudy přesto neposkytly jejich vlastnickému právu ochranu. Další pochybení obecných soudů dle stěžovatelů spočívala v chybné aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v nepřipuštění výslechu klíčového svědka (Ing. Helceleta) a v zamítnutí návrhu na odklad jednání z důvodu nemoci stěžovatele Ing. Kisse, ačkoliv nebyl žádný relevantní důvod žádosti nevyhovět. Stěžovatelé taktéž upozornili, že se krajský soud nijak nevypořádal s otázkou vlastnictví kanalizace ani opakovanou použitelností vykopaných kanalizačních prvků, ačkoliv ve svém dřívějším zrušujícím rozhodnutí uložil městskému soudu, aby se těmito skutečnostmi zabýval. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených. Co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, Ústavní soud odvozoval její počátek od data doručení usnesení Nejvyššího soudu, přestože se nejednalo o případ uvedený v , neboť stěžovatelé dovolání podali v souladu s nesprávným poučením obsaženým v rozsudku krajského soudu. Jednalo se tedy o pochybení odvolacího soudu, které nelze přičítat k tíži stěžovatelům. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí přezkoumal, nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelů se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatelů logicky a srozumitelně zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelé s těmito závěry neztotožnili, sama o sobě porušení jejich ústavně zaručených práv nezakládá.

Co se týče rozsahu dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.). Toto obecné soudy učinily, nebylo tedy možno přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že se jednalo o postup vybočující z kautel spravedlivého procesu.

Ani v procesní rovině Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by mohlo mít vliv na možnost stěžovatelů skutkově či právně argumentovat a které by tedy z jejich hlediska negativně ovlivnilo výsledek sporu.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatelé prostřednictvím ústavní stížnosti, založené převážně na polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy vypořádaly, stavěli do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle .

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu