Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 947/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele E. I. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Lukešovou, advokátkou se sídlem Klaudiánova 135/1, Mladá Boleslav o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -318 ze dne 21. 7. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -289 ze dne 10. 8. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. , který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu č. j. -289 ze dne 10. 8. 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle ustanovení § 219 odst. 1, 2 písm. b) zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let a trest vyhoštění na neurčito. Stěžovatel byl dále zavázán uhradit městu Dubí škodu ve výši 6.327,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. -318 ze dne 21. 7. 2010 zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. -25 ze dne 29. 11. 2011 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona číslo 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním v záhlaví označených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu , a d. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy opomenuly některé důkazní návrhy a z důkazů, které provedeny byly, vyvodily nesprávné závěry. Stěžovatel měl za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a nepostupovaly důsledně dle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Stěžovatel obecným soudům konkrétně vytkl, že dostatečně neusilovaly o odstranění rozporů mezi jednotlivými provedenými důkazy a bez řádného zdůvodnění pominuly návrh na provedení důkazu dopisy Tzveromira Beltcheva a nereagovaly ani na návrh šetření, které by se podrobně zaměřilo na mechanismy vzniku zranění, jež utrpěla poškozená. Krajský soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatele na osobní výslech svědka Rosena Dimitrova Ivanova a výpověď tohoto svědka v hlavním líčení dle § 211 odst. 2, písm. a) trestního řádu přečetl, přestože nebyla zjištěna vůle svědka se k výslechu nedostavit. Změnou výpovědi tohoto svědka se krajský soud zabýval pouze povrchně a rezignoval na její pečlivé hodnocení v kontextu s ostatními důkazy. K výslechu svědka Pavla Granáta se pak krajský soud vůbec nevyjádřil a navrhovaného svědka Milana Batolena tento soud a priori znevěrohodnil, aniž by jej vyslechl. Obdobně nedostatečné stanovisko zaujaly obecné soudy k dalším důkazním návrhům, a to jak pokud šlo o výslech svědků (Stojanky Dragomiry Dimitrovovy, Ivana Knížka, Pavlíny Beltchevy a dalších), tak i o provedení jiných důkazů (žádost o přiložení expertíz DNA a otisků prstů). V závěru stěžovatel uvedl, že mu nebylo umožněno využít práva na nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, když byl nalézacím soudem odkázán se svou žádostí o nahlédnutí na svou tehdejší právní zástupkyni a ta jej zpětně odkázala na nalézací soud. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. -289 ze dne 10. 8. 2009 a usnesení vrchního soudu č. j. -318 ze dne 21. 7. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.

Jádro stížnostního návrhu představovala polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy, a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Ani v rovině procesní Ústavní soud žádné pochybení, mající za následek zkrácení práva stěžovatele na obhajobu, neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě toliko opakoval námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení a s nimiž se obecné soudy v dostatečném rozsahu vypořádaly. Pokud tedy tyto námitky opětovně vznesl i v ústavní stížnosti, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu