Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1188/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kellnera, zastoupeného JUDr. Ladislavem Mocem, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012 č. j. -196 a Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. -264, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho dědické věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 a 2 d (dále jen " ") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného procesního spisu se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2012 č. j. -196 (s méně významnými změnami) potvrdil usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 ze dne 20. 12. 2011 č. j. -183 odkázal stěžovatele, aby podal žalobu na určení, že pozůstalá dcera není dědičkou zůstavitelky a on je jediným dědicem zůstavitelky podle závěti (výrok I.). Odvolací soud konstatoval, že v případě sporu podle nemusí trestní řízení otázku dědické nezpůsobilosti vyřešit ve všech případech, a vyčkávání na jeho výsledek by bylo v rozporu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti řízení v daném případě již proto, že orgány činné v trestním řízení se pouze opakovaně zabývají podněty stěžovatele ohledně tvrzené trestné činnosti pozůstalé dcery.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2014 č. j. -264 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že odvolací soud při řešení předběžné otázky, zda se pozůstalá dcera dopustila jednání, které zakládá dědickou nezpůsobilost, aplikoval a interpretoval ustanovení , jakož i , v souladu s ustálenou judikaturou soudů, jakož i právní teorií.

Oproti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam mělo; Nejvyšší soud měl totiž zaujmout stanovisko k tomu, ve kterých případech lze otázku spáchání trestného činu řešit v občanskoprávním řízení jako otázku předběžnou. Sám vychází z toho, že existuje podstatný rozdíl mezi možnostmi soudu v občanskoprávním řízení, který může využívat jen postupů a důkazních prostředků upravených v , a mezi možnostmi soudu v trestním řízení, jemuž důkazní prostředky opatřují orgány činné v trestním řízení. Z toho stěžovatel dovozuje, že u "jednoduchých" trestných činů může soud v občanskoprávním řízení posoudit předběžnou otázku "stejně kvalitně" jako soud v řízení trestním, zatímco u komplikované trestné činnosti nelze bez využití možností daných trestním řádem, nasazení operativně technickým pomůcek a odborníků v oblasti kriminalistiky, předpokládat, že by ji soud mohl v občanskoprávním řízení vyřešit.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo - v jeho procesní větvi - mu však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Přestože ze stěžovatelem dovolávaného ustanovení y neplyne garance rozhodnutí věcně "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v dané věci seznatelné.

Předně platí, že obvodní soud i městský soud postupovaly v souladu s ustanovením , a důvody pro tento postup srozumitelně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž - dále - posouzení, zda se pozůstalá dcera dopustila úmyslného trestného činu proti zůstavitelce, není ve všech případech identifikovatelné s rozhodnutím soudu v trestním řízení, a jmenovitě v poměrech dané "trestní" věci (srov. č. l. 93 resp. 111 procesního spisu) bylo zcela namístě odkázat na řízení občanskoprávní; ostatně pakliže by bylo trestní stíhání proti pozůstalé dceři zůstavitelky vskutku posléze zahájeno, nic nebude soudu v občanskoprávním řízení překážet na jeho výsledek vyčkat.

Je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu