Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1539/14

Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Květoslavy Gergelyové, zastoupené JUDr. Hanou Němečkovou, advokátkou se sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2014 č. j. -158, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013 č. j. -123 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. února 2013 č. j. -94, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 5. 2014, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi, stejně jako řízením, které jim předcházelo, byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně , a d (dále jen "") a věta prvníy ČR.

Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se nezabývaly meritem věci, neprováděly v tomto smyslu ani stěžovatelkou navrhované důkazy, ale soustředily se výhradně na zjištění, jestli stěžovatelka má na své určovací žalobě, kterou se domáhala určení, že vyúčtování služeb ze dne 10. 5. 2011 za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, adresované stěžovatelce žalovanou Městskou částí Praha 13, je neplatné, naléhavý právní zájem. I když obecné soudy dospěly při řešení této otázky k negativnímu závěru, je stěžovatelka přesvědčena, že "disponuje naléhavým právním zájmem na požadovaném určení, neboť rozhodnutí o určovací žalobě by vytvořilo pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a ve svých důsledcích by mohlo předejít případným dalším žalobám na plnění...".

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozebírá námitky proti výše označenému vyúčtování, které považuje za nesprávné z hlediska výše finančních položek a pro údajnou absenci předepsaných náležitostí, a tvrdí, že zpracováním a doručováním takovýchto "neplatných" vyúčtování se žalovaná městská část a jí najatá správcovská firma vědomě a cíleně bezdůvodně obohacují.

Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné, neboť dovolací soud v něm sice odkazuje na svoji ustálenou judikaturu v otázce určovacích žalob, ale rozhodnutí, která by podpořila jeho argumentaci, v napadeném rozhodnutí nijak nespecifikuje.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované Městské části Praha 13 o určení neplatnosti vyúčtování služeb za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 s odůvodněním, že žaloba neplní svoji preventivní funkci tak, aby zamezila stavu ohrožení či nejistoty. Stěžovatelka může žalovat na splnění povinnosti [ ], za tohoto stavu věci stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ale může žalovat po vyčíslení vzniklého přeplatku přímo na plnění proti žalované, pokud se domnívá, že jí vznikl přeplatek na službách v souvislosti s užíváním bytu.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a přisvědčil soudu prvního stupně v jeho závěru, že v projednávané věci určovací žaloba nemá požadovaný preventivní charakter mimo jiné také z toho důvodu, že mezi účastníky řízení probíhá spor o zaplacení vyúčtování služeb za období roku 2004 až 2007 pod sp. zn. .

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. -158 dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že právní názor odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti vyúčtování služeb je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho posláním je ochrana základních práv a svobod zakotvených vě a vě. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy.

Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatelky k napadeným rozhodnutím obecných soudů i dovolacího soudu a k řízením, která jim předcházela.

Stěžovatelka spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv především v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a v údajně nesprávném právním posouzení věci. K tomu lze uvést následující:

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to zejména ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu y, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem tzv. podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou určovací žaloby a neexistencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení řádně zabývaly, přičemž své závěry logicky a srozumitelně zdůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán do úvah Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv zasahovat. I Nejvyšší soud postupoval dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu nebylo možno nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že žalobu stěžovatelky soud prvního stupně zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení, aniž se měl možnost zabývat meritem věci a v této souvislosti provádět dokazování, nejsou její poukazy na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013

sp. zn.

aplikovatelné na projednávanou věc i v důsledku odlišné skutkové a právní stránky projednávané věci.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu