Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 824/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele WPB Capital, spořitelní družstvo, se sídlem v Brně, Kamenná 835/13, zastoupeného JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 22. 8. 2013 č. j. 2013/3312/110, a rozhodnutí České národní banky ze dne 15. 5. 2013 č. j. 2013/5637/570, spojené s návrhem na zrušení , o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů, eventuálně , o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností dožaduje, aby Ústavní soud pro namítané porušení , 3, , , 3, a d zrušil v záhlaví označené rozhodnutí bankovní rady České národní banky, kterým byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí České národní banky ze dne 15. 5. 2013 č. j. 2013/5637/570 o předběžném opatření, uloženém podle odst. a , o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Současně navrhl - pro případ, že by nebyla shledána aktivní jeho legitimace k podání ústavní stížnosti - aby Ústavní soud pro rozpor se zákonem zrušil , o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrových družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů, eventuálně , o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.

V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně přednáší důvody, pro které považuje postup České národní banky a bankovní rady České národní banky v řízení o předběžném opatření za porušující jeho ústavně zaručená práva, přičemž připomíná, že neměl možnost domáhat se ochrany svých práv ve správním soudnictví, jelikož předběžné opatření je dle z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno. S poukazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1933 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), pak dovozuje, že ústavní stížnost je přípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a současně i včas podaná, neboť jde-li o stížnost podanou podle , nevztahuje se na ni "podmínka podání ... ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku" ( ), ale "pouze podmínka objektivní lhůty jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo".

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [ písm. d) y]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení a násl. .

Podle ustanovení se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. Současně však platí, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak formou kompetenčních výluk ( ), tak i zvláštní zákony identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny.

Ustanovení stanoví, že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy, mezi něž dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu patří i rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, splňující (v rámci příslušného testu) kumulativně podmínku časovou, věcnou a osobní (v podrobnostech viz rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. - 54, publikované pod č. 1982/2010 Sb. NSS).

Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadené rozhodnutí správního orgánu považuje - právě - za rozhodnutí předběžné povahy, podřaditelné pod kompetenční výluku dle , proti němuž správní žaloba dle není přípustná, a tudíž neměl k dispozici žádné další zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jež by mohl před podáním ústavní stížnosti (v řízení před správními soudy) uplatnit.

Tato okolnost je však rozhodná pro posouzení splnění podmínek pro včasné podání ústavní stížnosti; platí totiž, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), nebo - jde-li o jiný zásah orgánu veřejné moci - ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o něm stěžovatel dozvěděl ( ).

Z vyžádaného dokladu o doručení rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv, který stěžovatel uplatnil (rozklad) se podává, že právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Tomáši Otrubovi bylo rozhodnutí bankovní rady ČNB doručeno do datové schránky již dne 27. 8. 2013; ústavní stížnost, podaná proti němu dne 4. 3. 2014 je tudíž zjevně opožděnou, což zakládá důvod pro její odmítnutí podle .

Stěžovatelem dovolávaný postup dle přijmout nelze, neboť toto ustanovení očividně není prostředkem k prominutí lhůt dle , jelikož jeho (samotný) vztah k situacím předznačeným v je zjevný, a dopadá (jen) na situace, kdy stěžovatel nesplnil podmínku vyčerpat před podáním ústavní stížnosti "všechny procesní prostředky" (srov. usnesení

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, strana 419, dále též

sp. zn.

,

sp. zn.

a další).

Již jen pro úplnost se dodává, že výsledek řízení před Ústavním soudem by pro stěžovatele nemohl vyznít příznivěji ani v případě, kdy by na rozhodnutí žalovaného kompetenční výluka podle nedopadala, a tudíž ustanovení by bylo užitelné; je tomu tak proto, že stěžovatel efektivně nedokládá, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy (srov.

sp. zn.

).

Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu , a musí být odmítnut rovněž.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle a ústavní stížnost jakož i připojený návrh na zrušení nezákonného ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu