Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 99/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Sobotkové, zastoupené JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem se sídlem Mělník, Krombholcova 327, proti usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 6. 2012 č. j. -92, Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013 č. j. -132 a Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. -173, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její exekuční věci, neboť je názoru, že jimi byla zkrácena v právu na spravedlivý proces dle článku 36 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2013 č. j. -132 potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 6. 2012 č. j. -92, jímž byl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekucí nařízených na její majetek zamítnut. Dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky, dle kterého její spoludlužník Zdeněk Sobotka na vymáhané pohledávky oprávněné již plnil, nebylo prokázáno, resp. se tak stalo před vydáním exekučního titulu (což je obrana uplatnitelná výlučně v nalézacím, nikoli exekučním řízení). Krajský soud tedy uzavřel, že stěžovatelka důvod zastavení exekucí podle ustanovení neprokázala.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. -173 odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť v něm chyběla identifikace dovolacího důvodu a vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, čímž trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně namítá, že v době nařízení exekucí, byla již dlužná částka přiznaná příslušnými exekučními tituly oprávněné zaplacena stěžovatelčiným spoludlužníkem Zdeňkem Sobotkou, a proto byly exekuce nařízeny bezdůvodně. Je přesvědčena, že oprávněná účelově a nepravdivě po dohodě se svým synem a bývalým manželem Zdeňkem Sobotkou tvrdí, že šlo o plnění jeho dalších peněžních závazků, čímž je úmyslně poškozována, ve snaze obohatit se na její úkor.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec zastavení exekuce dle ustanovení vysvětlil obšírně a srozumitelně (a podle Ústavního soudu nadto podústavně "správně") zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Za těchto okolností ponechal Ústavní stranou skutečnost, že stěžovatelka nepodala řádné dovolání, ač k tomu byla - pro potřeby projednatelnosti její ústavní stížnosti - zjevně povinna.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu