Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 915/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Petra Valse, zastoupeného Mgr. Petrem Juráněm, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013 č. j. -80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2012 č. j. -52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zaplacení částky 46 110 Kč s příslušenstvím, a dále byl zavázán k zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 18 310 Kč. Rovněž požaduje zrušení shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen a žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Důvodem zamítnutí návrhu byla okolnost, že stěžovatel žalobou uplatnil samostatně své právo na vrácení plnění z kupní smlouvy, od které odstoupil, aniž by současně v žalobním návrhu vyjádřil podmíněnost svého nároku nárokem druhé strany na vrácení jejího plnění.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčen, že pokud v žalobě synallagmatický dovětek chybí, žalobce vlastně požaduje více, než požadovat může. Je proto třeba žalobě zčásti vyhovět a co do zbytku žalobu zamítnout. Soudu prvého stupně vytýká, že jej měl poučit o tom, že je třeba žalobní návrh doplnit. V této souvislosti odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. .

Dále namítá, že soud prvého stupně přiznal procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení, kterou stanovil podle , jež byla nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

zrušena. Ze sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 stěžovatel vyvozuje, že odvolací soud, který rozhodoval až po vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, měl výrok o nákladech řízení změnit tak, že by úspěšné straně přiznal za řízení u soudu prvého stupně náhradu nákladů řízení stanovenou podle , v platném znění.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám předcházejícího řízení způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.

O takový případ právě jde, neboť v předmětné věci nutno považovat za relevantní výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nalézací i odvolací soud se námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. , ) uvedly, z jakých důvodů nelze žalobě vyhovět. Zejména zdůraznily, že pokud ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich, pak se žádný nemůže s úspěchem domáhat svého nároku samostatně, jestliže žalobní návrh případně ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňují soudu, aby tuto vzájemnou vázanost plnění mohl vyjádřit ve výroku rozsudku, aniž by překročil žalobní návrh.

Domáhá-li se tedy kupující vrácení kupní ceny, s ohledem na synallagma závazku podle musí pro úspěšnost žaloby nejen tvrdit, ale také prokázat, že zakoupenou věc vrátil anebo je připraven a schopen ji vrátit prodávajícímu. Soud proto nemůže o své iniciativě doplnit do výroku rozhodnutí povinnost kupujícího, neboť by tím zcela obešel procesní povinnost tohoto účastníka tvrdit a prokázat v řízení skutečnost zásadně relevantní pro rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud se vyjádřil i k poučovací povinnosti soudu, pokud jde o hmotněprávní aspekt věci. K odkazu stěžovatele na judikát Nejvyššího soudu z roku 1975 uvedl, že byl překonán pozdější judikaturou, respektující procesní odpovědnost účastníků ve sporném řízení před občanskoprávním soudem za výsledek řízení.

Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Za situace, kdy stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že předmět koupě má stále k dispozici a že je schopen a ochoten jej žalovanému předat, nelze závěry soudů, podle nichž žalobě na plnění ze synallagmatického závazku nemůže být vyhověno, ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Ústavní soud dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně civilním soudům.

Jako opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani námitku týkající se nákladů řízení. Soud prvého stupně rozhodoval o nákladech řízení za platnosti , tj. ještě před jejím zrušením nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

. Městský soud, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, ve svém rozhodnutí, pokud jde o náklady odvolacího řízení, aplikoval platnou Stanoviskem Ústavního soudu publikovaným pod č. 117/2013 Sb. je pak řešena procesně jiná situace.

Ústavní soud také připomíná svou judikaturu, z níž vyplývá, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. I když se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

nebo

). Ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje Ústavní soud pouze výjimečně, pokud dojde k vážnému porušení práva na spravedlivý proces, nebo když bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu