Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 236/14

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky CPI Reality, a. s., IČ 28183436, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře RYBÁŘ, SOPPÉ & PARTNEŘI, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2013 č. j. -179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 14. 1. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil její právo na spravedlivý proces garantované d (dále jen " "), jakož i její právo na ochranu majetku podle y.

Napadeným rozsudkem městského soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2010 č. j. -85 v zamítavém výroku ve věci samé tak, že se určuje, že stěžovatelka je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Vokovice (výrok I), a žalované České republice a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované hlavnímu městu Praze bylo uloženo zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 200 000 Kč (výrok II). Při rozhodování o nákladech řízení městský soud vycházel z toho, že stěžovatelka si nárokovala náklady řízení ve výši 887 551 Kč, což zdůvodnila tím, že po zrušení je soud povinen postupovat podle advokátního tarifu a stanovit výši odměny za jeden úkon právní služby z hodnoty předmětných nemovitostí, přičemž těchto úkonů bylo učiněno 14. K tomu však městský soud uvedl, že tento počet není správný, neboť za dva úkony stěžovatelce odměna nepřísluší, a ani zbývající výši nákladů v částce 754 693 Kč nelze považovat za spravedlivou. Z tohoto důvodu postupoval podle ustanovení (dál jen " ") a stanovil výši nákladů řízení v částce 200 000 Kč, vycházeje mj. z toho, že tato částka odpovídá asi polovině nákladů řízení stanovených podle zrušené , jde o věc skutkově jednoduchou, a ani po právní stránce není složitá.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Z vyžádaného soudního spisu nevyplynulo, že by stěžovatel napadl předmětné usnesení městského soudu dovoláním.

Ústavní soud přitom vychází z názoru, že dovolání podle a násl. ,

je-li přípustné ve smyslu , a contrario a , představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu , jehož vyčerpání je s ohledem na ustanovení nutno vyžadovat (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení, přičemž jak patrno z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, dovoláním lze (samostatně) napadnout i rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. , ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. ).

Jde-li o otázku nepřípustnosti dovolání ve smyslu , Ústavní soud nezjistil, že by byl naplněn některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení. Na doplnění nutno uvést, že na souzenou věc by mohl dopadat důvod uvedený v , resp. ve znění do 31. 12. 2013, tedy že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Jak ovšem plyne z výše uvedeného, napadeným výrokem rozsudku městského soudu byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení (jen) ve výši 200 000 Kč, ač ona požadovala částku 887 551 Kč, přičemž příslušné snížení ze strany městského soudu na základě aplikace zrušené a ustanovení pokládá stěžovatelka za nesprávné, resp. protiústavní. Nejvyšší soud přitom vychází z názoru, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výši nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. ). Dále Nejvyšší soud zastává názor, že pokud odvolací soud uložil žalovanému (dovolateli) povinnost zaplatit žalobci náklady řízení, je z hlediska přípustnosti dovolání určující rozdíl mezi částkou, kterou uložil žalovanému zaplatit odvolací soud, a částkou, kterou by žalovaný byl podle příslušného předpisu povinen žalobci hradit (viz usnesení ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. ). Z hlediska věci nyní posuzované má především význam další usnesení ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. (vycházející z výše citovaného usnesení sp. zn. ), kde Nejvyšší soud judikoval, že v případě, že žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci (dovolateli) náklady řízení, je pro předmětné posouzení rozhodná výše nákladů řízení, které soudy žalobci dle jeho tvrzení odepřely.

Byť otázku (ne)přípustnost dovolání ve smyslu až posuzuje dovolací soud ( ), a Ústavní soud nemůže jeho rozhodování předjímat, v daném případě nutno stěžovatelce vytknout, že daný mimořádný opravný prostředek neuplatnila, neboť byla řádně poučena odvolacím soudem o možnosti jeho podání a také nic nesvědčilo tomu, že by (přesto) dovolání bylo z hlediska ustanovení nepřípustné, a to ani z hlediska podmínky stanovené v (ve znění do 31. 12. 2013), protože se stěžovatelka cítila být napadeným výrokem o nákladech řízení zkrácena na částce zjevně přesahující 50 000 Kč. V důsledku toho je nutno považovat její ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu .

Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani jinak nevyplynulo, že by měly (mohly) být naplněny předpoklady pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti stanovené v , nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu