Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4005/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O.K.Štefka a synové, spol. s r.o., se sídlem v Těšeticích 173, 671 61, právně zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem Smetanova 17, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013 č. j. -146, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svých základních práv podle , a d (dále jen " ").

2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2013 č. j. -117, jímž bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. března 2011 č. j. -96.

3. V řízení před obecnými soudy se Finanční úřad pro Jihomoravský kraj poddlužnickou žalobou ve smyslu , (dále jen " "), z titulu vydaného exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky, domáhal vyplacení částky 180 000 Kč proti společnosti O.K.Štefka a synové, spol. s r.o. (nyní stěžovatelka). Obrana stěžovatelky spočívala v tvrzení, že pohledávka daňového dlužníka (společnosti Štefka spol. s r. o.) za ní již ke dni doručení exekučního příkazu neexistovala. Soud prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že původní závazek z kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a daňovým dlužníkem trvá, přičemž k jeho tvrzenému zániku nedošlo ani započtením, neboť nebyla prokázána existence vzájemných pohledávek. Poddlužnické žalobě proto vyhověl a zavázal stěžovatelku k úhradě dlužné částky. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.

4. Stěžovatelka následně podala dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání ve smyslu spatřovala v okolnosti, "že se jedná o vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena". Zpochybňovala závěr odvolacího soudu, dle něhož mezi ní a daňovým dlužníkem neexistovaly vzájemné pohledávky, takže nemohlo ani dojít k jejich zániku započtením. V souvislosti s tím rovněž nesouhlasila s právním hodnocením jejího jednání (spočívajícím ve vyplacení částek odpovídajících výši pohledávky daňového dlužníka za ní na účet jeho věřitelů, tedy třetích stran); to měl odvolací soud posoudit jako jednatelství bez příkazu podle a zejména , (dále jen " "), popř. tak, že plněním za daňového dlužníka jí vznikla vůči němu pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu , kterou lze započíst.

5. Dovolací soud s poukazem na svoji judikaturu konstatoval, že stěžovatelkou nastolené otázky byly v jeho rozhodovací praxi vyřešeny, a dovolání proto napadeným usnesením ze dne 31. října 2013 č. j. -146 odmítl podle jako nepřípustné.

6. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, přičemž má za to, že její dovolání bylo přípustné, v důsledku čehož měl Nejvyšší soud postupovat podle a přihlédnout i k tam uvedeným vadám. Takovou vadou bylo dle jejího názoru to, že "bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů", neboť obecné soudy rozhodující o poddlužnické žalobě neměly pravomoc posuzovat existenci závazku mezi daňovým dlužníkem a stěžovatelkou coby poddlužníkem, když se tito shodli, že závazek zanikl započtením. Nejvyšší soud dle stěžovatelky dovolání odmítl, aniž by bylo možné přezkoumat, proč tak učinil.

7. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V reakci na stěžovatelčiny námitky je nutné podotknout, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů je samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet.

9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje úvahu dovolacího soudu ohledně přípustnosti podaného dovolání. Posouzení, zda dovolatelem nastolená otázka naplňuje kritéria přípustnosti dle , je primárně úkolem Nejvyššího soudu a Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou jeho úvahu zásadně nepřezkoumává. Svůj přezkum zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených ústavním pořádkem například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustil svévole, své rozhodnutí neodůvodnil nebo jej odůvodnil způsobem zcela nepřesvědčivým a příčícím se pravidlům logiky, případně pokud je jeho rozhodnutí výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2010

sp. zn.

).

10. Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávaném případě Ústavní soud nezjistil. Dovolací soud posoudil nepřípustnost dovolání v souladu se svou ustálenou judikaturou a své rozhodnutí s poukazem na ni dostatečným způsobem odůvodnil. Nelze mu tedy vytknout porušení zásad spravedlivého procesu, a už vůbec ne porušení práva na ochranu před zasahováním do soukromého života (jehož souvislost s projednávanou kauzou není Ústavnímu soudu zřejmá).

11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že opodstatnění nemá ani námitka stěžovatelky, dle které obecné soudy "neměly pravomoc" posuzovat existenci resp. trvání pohledávky mezi ní a daňovým dlužníkem. Skutečnost, že stěžovatelka nepovažuje určitou otázku za spornou, tuto otázku ještě nespornou nečiní. V dané věci probíhalo řízení o poddlužnické žalobě mezi finančním úřadem na straně žalobce a stěžovatelkou coby poddlužníkem na straně žalované, a právě mezi nimi existoval spor o to, zda předmětná pohledávka daňového dlužníka (jenž účastníkem řízení nebyl) za poddlužníkem zanikla předtím, než bylo poddlužníkovi doručeno usnesení o nařízení exekuce, nebo zda nadále trvá. Výsledek řízení o poddlužnické žalobě tak na vyřešení této otázky závisel. Ba co více, nastíněnou otázku bylo lze řešit právě a jen v řízení o poddlužnické žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. května 2005).

12. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu