Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1723/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Flenera, zastoupeného Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem v Lounech, Osvoboditelů 2649, proti příkazu k domovní prohlídce vydaným Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 18. března 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 29. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k domovní prohlídce, jímž dle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu domovní svobody ve smyslu d (dále jen ""). Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod, k němuž došlo na základě uvedeného příkazu k domovní prohlídce, a přikázal jí obnovit stav před tímto porušením.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že tímto příkazem k domovní prohlídce Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") vyhověl návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. března 2013 sp. zn. 7 VZN 1550/2012, na jehož základě zjistil, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení , odst. 2 písm. a) a odst. 3 , , ve znění pozdější předpisů (dále jen "") dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu dle , spáchaného ve spolupachatelství dle . Ze spisového materiálu přitom obvodní soud dovodil důvodné podezření, že v rodinném domě, v němž nařídil napadeným příkazem prohlídku, se nacházejí důkazy důležité pro zmíněné trestní řízení, a to v listinné a elektronické podobě, specifikované v odůvodnění předmětného příkazu.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel především namítá, že napadený příkaz nesplňuje náležitosti stanovené pro tento druh rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu, dle níž musí příkaz k domovní prohlídce obsahovat co možná nejpřesnější popis toho, po čem se má při domovní prohlídce pátrat. Dle názoru stěžovatele však těmto požadavkům zcela vágní a nedostatečné vymezení hledaných věcí v napadeném příkazu k domovní prohlídce nemůže vyhovovat, zvláště je-li uvedeno bez jakékoli souvztažnosti ke konkrétním subjektům, činnostem či událostem. Závažnost tohoto nedostatku pak podle stěžovatele umocnil samotný policejní orgán, který bez opory v příkazu k domovní prohlídce vymezil okruh společností, jejichž podnikatelské činnosti se mají týkat věcí, které chtěl po stěžovateli vydat a pro které vlastně fakticky prohlídka byla realizována, ačkoliv valná většina těchto společností nebyla ani zmíněna v usnesení o zahájení trestního stíhání. Příkaz k domovní prohlídce tak podle stěžovatele trpí vadou absence určitosti vymezení věcí, které mají být prohlídkou získány, a jen těžko v něm lze najít opodstatnění pro provedení prohlídky jako tzv. neodkladného a neopakovatelného úkonu, jsou-li jím získávány důkazy, které nemají se zahájeným trestním stíháním žádnou souvislost. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že se se zcela totožnou argumentací stěžovatele zabýval v usnesení

sp. zn.

ze dne 20. března 2014, jímž byly stěžovatelovy námitky odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Jelikož se třetí senát Ústavního soudu s argumentací popsanou v uvedeném usnesení plně ztotožnil a neshledal při posuzování napadeného příkazu k domovní prohlídce žádný důvod neaplikovat je rovněž na projednávaný případ, lze na zevrubné odůvodnění uvedeného usnesení pro podrobnosti zcela odkázat.

7. Ani v projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal, že by napadený příkaz neobstál ve světle ustálené judikatury, kterou Ústavní soud často zasahoval do činnosti obecných soudů, jimiž vydávané příkazy k domovní prohlídce neodpovídaly principům ústavně konformního soudního rozhodnutí zakotveným zejména v hlavě pátéy. Tato rozhodovací činnost je přitom stěžovateli bezpochyby známá, neboť kromě výše uvedeného usnesení byly její závěry stěžovateli zevrubně osvětleny rovněž v usnesení ze dne 11. 2. 2014

sp. zn.

a v usnesení ze dne 19. 2. 2014

sp. zn.

. Proto Ústavní soud nepovažuje za potřebné její závěry na tomto místě opakovat. Lze tedy uzavřít, že napadený příkaz splňuje podmínky určitosti, přezkoumatelnosti a srozumitelnosti, jak byly v uvedené rozhodovací činnosti Ústavního soudu vymezeny. Z toho důvodu nelze stěžovateli přisvědčit, že by napadeným příkazem k domovní prohlídce došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu domovní svobody.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu