Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 579/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. Thomase Havelky, zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -249 ze dne 28. 11. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. -153 ze dne 21. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") sp. zn. Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením č. j. -105 ze dne 13. 7. 2010 zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. . Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), usnesením č. j. -153 ze dne 21. 4. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -249 ze dne 28. 11. 2013 jako nepřípustné odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen " ").

Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž namítal, že mu bylo odňato právo na objektivní projednání a spravedlivé rozhodnutí jeho věci, neboť o jeho odvolání rozhodovala soudkyně JUDr. Jitka Musilová, o jejíž nepodjatosti vůči stěžovateli nebylo řádně a úplně rozhodnuto, resp. že o odvolání vůbec neměl rozhodovat krajský soud, neboť v původním řízení byli všichni jeho soudci usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. -315 ze dne 20. 8. 2007 vyloučeni. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byl odňat svému zákonnému soudci a že Krajský soud v Praze, který rozhodoval v původním řízení jako soud odvolací, měl rozhodovat o jeho odvolání i v řízení o povolení obnovy. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II.

Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda tato splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené .

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

S účinností od 1. 1. 2001 byl do českého právního řádu zařazen nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Dle lze žalobou pro zmatečnost napadnout i pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Stěžovatel sice žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí krajského soudu podal (podání ze dne 30. 4. 2011), nicméně doposud o ní nebylo obecnými soudy rozhodnuto. Za těchto okolností stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 16. 12. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz), a proto je jeho ústavní stížnost ve vztahu k usnesení krajského soudu č. j. -153 ze dne 21. 4. 2011 nepřípustná.

Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, u něj byly podmínky pro projednání ústavní stížnosti splněny, nicméně se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle , tedy pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Co se týče posouzení obsahu dovolání, resp. závěru Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv přehodnocovat. Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu postupoval v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu nebylo možno nic vytknout.

Z důvodů výše vyložených odmítl Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu č. j. -153 ze dne 21. 4. 2011 jako nepřípustnou dle a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -249 ze dne 28. 11. 2013 jako zjevně neopodstatněnou dle téhož předpisu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu