Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 296/14

Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2013 č. j. -65, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013 č. j. -41, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 36908/09-13300 a proti usnesení Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Most ze dne 30. října 2009 č. j. Pú/467/2009/D1/R-470, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a Státního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadá všechna rozhodnutí uvedená v záhlaví tohoto usnesení, a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva, zakotvená v , , a d (dále jen " "), , odst. 2, a y ČR (dále jen " ") a , odst. 3 a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v postupu Nejvyššího správního soudu a správních orgánů, které "odmítly stěžovatelce poskytnout účinný opravný prostředek, včetně možnosti podat novou žádost o restituce s poskytnutím nových lhůt". Podle názoru stěžovatelky je Česká republika vázána závěry vyplývajícími ze zprávy Výboru pro lidská práva OSN ze dne 25. 10. 2002 č. 757/1997 z nichž má vyplývat, že Česká republika porušila v restituční věci stěžovatelky mezinárodní úmluvy. Stěžovatelka je přesvědčena, že v její právní věci jsou proto dány objektivní důvody pro přípustnost nové restituční žádosti a prolomení restitučních lhůt.

Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení stěžovatelka namítá, že správní orgány i ve věci rozhodující soudy se měly zabývat jejími námitkami a navrhovanými důkazy meritorně a pokud tak neučinily, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. K porušení y došlo v její věci z toho důvodu, že prý odmítavý postoj státních orgánů způsobil jak procesní neúspěch stěžovatelky v její restituční věci, a také zavinil, že nová skutková tvrzení a nově najevo vyšlé důkazy nemohla stěžovatelka uplatnit již dříve.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Most usnesením ze dne 30. 10. 2009 č. j. Pú/467/2009/D1/R-470 zastavil řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") ve věci stěžovatelkou uplatněného nároku ze dne 1. 7. 2009 na vydání nemovitostí blíže specifikovaných v příloze č. 1 podání stěžovatelky podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") s odůvodněním, že podání je zjevně nepřípustné, neboť projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté; zastavení řízení se netýká pozemkových parcel č. X1 a X2 v katastrálním území Polerady, o nichž bude rozhodnuto samostatně.

K odvolání stěžovatelky Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Most ze dne 30. 10. 2009 č. j. Pú/467//2009/D1/R-470 a odvolání zamítl, přičemž se ztotožnil s důvodem zastavení řízení uvedeným v napadeném rozhodnutí a v této souvislosti dále doplnil, že žádost stěžovatelky byla podána ve věci, v níž je řízení nepřípustné i z důvodu uplynutí objektivní propadné lhůty.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2013 č. j. -41 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 36908/09-13300, neboť dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Městský soud v souvislosti s posouzením závaznosti výše označené zprávy Výboru pro lidská práva OSN konstatoval, že Výbor nemá pravomoc svým stanoviskem změnit platné a účinné právní předpisy, které jsou součástí právního řádu České republiky, ani již měnit či rušit pravomocná rozhodnutí orgánů státní moci a správy, neboť jeho názory nemají závaznou povahu.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2013 č. j. -65 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. -41 jako nedůvodnou a zdůraznil, že stěžovatelka námitku, že svou žádostí hodlala dosáhnout tzv. nového řízení ve věci ve smyslu , uplatnila až při ústním jednání dne 25. 6. 2013, přičemž ani tehdy neuvedla, v čem konkrétně došlo ke změně podmínek v období mezi prvním zamítavým rozhodnutím a žádostí z roku 2009. Za změnu podmínek však nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat zprávu Výboru pro lidská práva OSN.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí Ústavního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka shledává porušení svých ústavně zaručených práv v postupu správních orgánů a ve věci rozhodujících soudů, které se údajně důsledně meritorně nezabývaly všemi námitkami stěžovatelky, ale její žádost podanou v roce 2009, kterou se domáhala provedení nového řízení a následně vydání též nového rozhodnutí ve smyslu ustanovení , posoudily výhradně z hlediska zjištění existence podmínek řízení. Stěžovatelka tvrdí, že její žádost z roku 2009 "vychází ze změněných okolností způsobených postupným dohledáváním informací (k otázce způsobu odnětí předmětného majetku a okamžiku, kdy k tomu došlo)".

Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatelka nezpochybňuje skutečnost, že o jejím restitučním nároku bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, ale zpochybňuje výklad ve věci aplikovaných ustanovení [ , a ], který v projednávané věci zaujaly ve věci rozhodující soudy, včetně Nejvyššího správního soudu.

Z pohledu Ústavního soudu tak stěžovatelka vznesla námitku nesprávné aplikace tzv. podústavního práva, která podle jejího názoru má za následek porušení základních práv a svobod.

K této otázce se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002, N 126/28 SbNU 85). Vadná (nesprávná) aplikace tzv. podústavního práva může představovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod za situace, jestliže nepřípustným způsobem postihuje některé ze základních práv a svobod, a pomíjí výklad jiný, ústavně konformní, případně je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je soudní praxí respektován, nebo je v extrémním rozporu s požadavky přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádné pochybení, které by odůvodňovalo závěr o naplnění výše uvedených podmínek pro vyslovení protiústavnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů a správních orgánů je zřejmé, že se věcí stěžovatelky řádně zabývaly, jejich rozhodnutí jsou podrobně, logicky a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněna, přičemž nelze souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že by nevzaly v úvahu i její tvrzení ohledně závaznosti zprávy Výboru pro lidská práva OSN.

Zejména Nejvyšší správní soud podrobně a logicky ve svém rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu správní orgán řízení zastavil.

Nejvyšší správní soud se zabýval i tvrzením stěžovatelky, že její žádost měla být posouzena ve smyslu ustanovení a v této souvislosti konstatoval, že stěžovatelka podmínky pro tzv. nové řízení nesplnila, neboť nijak nedoložila existenci změněných podmínek, přičemž za tyto změněné podmínky nelze považovat závěry zprávy Výboru pro lidská práva OSN, jak se mylně domnívá stěžovatelka.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu