Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 334/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky VLNA.cz s. r. o., se sídlem Palackého 5599, Chomutov, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2012 č. j. -183, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v rozsahu nákladových výroků I. písm. b) a II. Stěžovatelka uvedla, že soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces [d (dále jen ""), y, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. V ústavní stížnosti namítala, že v průběhu řízení svým počínáním nezapříčinila navýšení nákladů řízení. Aplikace je podle stěžovatelky přípustná jen výjimečně a pouze za současné detekce důvodů zvláštního zřetele hodných. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, za jakých důvodů byla zkrácena na nákladech řízení právě o jednu polovinu. Podle stěžovatelky jde o libovůli v postupu obecného soudu.

2. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně Marie Červinková Srdínková domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 57 710 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky (neplatná cestovní smlouva).

3. Krajský soud svým rozsudkem potvrdil ve výroku I. písm. a) rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2010 č. j. -93, kterým byla žaloba zamítnuta. Ve výroku I. písm. b) změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 992 Kč (oproti původním 21 984 Kč). Ve výroku II. rozsudku krajský soud uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 32 908,87 Kč. Krajský soud při úvaze o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení přistoupil k aplikaci a žalobkyni zavázal k náhradě vždy jen jedné poloviny nákladů řízení ve prospěch stěžovatelky.

II.

5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud se opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. K otázce náhrady nákladů řízení opakovaně konstatoval, že tato problematika, resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti, zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

,

,

,

,

,

aj.). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např.

sp. zn.

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Uvedené závěry přitom platí o to více v případě rozhodování obecných soudů v intencích , jehož aplikace je svou podstatou zcela výjimečná, při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Ustanovení obsahuje zvláštní moderační právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Úvaha soudu o aplikaci na daný případ však musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna.

7. V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že krajský soud svůj postup při aplikaci na daný případ řádně zdůvodnil (též odkaz na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud uvedl, jaké konkrétní důvody jej vedly k uplatnění moderačního práva. Interpretace a aplikace předmětného ustanovení tak, jak ji provedl krajský soud, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) a není založena ani na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Pokud krajský soud uvedl, že stěžovatelka porušila již v předprocesním stádiu sporu svou povinnost předcházet sporům, když neprofesionálně nepřesně informovala žalobkyni o osobě obstaravatele zájezdu a vyvolala tak dojem, že se činnost stěžovatelky neomezuje jen na činnost prodejce zájezdů, a na základě této skutečnosti dospěl k závěru o aplikaci , pak je to součást jeho diskrece.

8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu