Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3466/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. J., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Michalem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolínská 661/4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. -27 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2013 č. j. -17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení y (dále jen " ") a d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho věci podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Okresní soud v Nymburce shora uvedeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let s odůvodněním, že stěžovatel splňuje dvě ze tří zákonných podmínek podmíněného propuštění uvedených v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku (výkon více jak poloviny uloženého trestu odnětí svobody a prokázání polepšení), nikoli již třetí (předpoklad, že nadále povede řádný život). Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl, když se se závěry rozhodnutí soudu prvního stupně v určujícím směru ztotožnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí na jeho "subjektivním hodnocení" (tj. nápravě), nýbrž na "objektivních skutečnostech" (spáchání dvou trestných činů), což již "nedokáže změnit, i kdyby se snažil sebevíc nebo ačkoli by prokázal maximální nápravu". Uvádí, že na předchozí trestný čin se vztahuje amnestie, v důsledku čehož se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, resp. jeho trest je zahlazen; podle jeho názoru není ani přípustné, aby mu soudy vytýkaly při žádosti o podmíněné propuštění spáchání toho konkrétního trestného činu, pro který aktuálně vykonává trest odnětí svobody.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Otázce aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. nález

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

,

,

,

a

); zde Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit, a k němuž se nelze uchylovat "automaticky", ale teprve po důkladném zhodnocení zákonem stanovených podmínek. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto smyslu význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Takové očekávání musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení osobnosti odsouzeného a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení

sp. zn.

,

a

).

Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci

sp. zn.

či např. usnesení

sp. zn.

). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se uskutečňuje při odsouzení, zatímco dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení

sp. zn.

). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda byly zákonné podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody splněny či nikoli, především záležitostí posouzení příslušného obecného soudu.

Výklad rozhodné podmínky, tedy otázka, zda lze očekávat, že odsouzený "v budoucnu povede řádný život" (§ 88 odst. 1 tr. zákoníku), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

O takovou situaci - navzdory očekávání stěžovatele - v posuzované věci nejde.

Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, pro rozhodnutí si opatřily odpovídající skutkový podklad (opak stěžovatel ani nenaznačuje), a z odůvodnění jejich usnesení je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily (§ 134 odst. 2 tr. řádu).

Stěžovateli je sice možno přisvědčit potud, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011, N 90/61 SbNU 405, a Šámal, P. a kol.: , 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 960), současně je mu avšak třeba připomenout, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2012 a popř. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29/62, R 10/1963).

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily zejména tak, že stěžovatel "byl již ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a svým chováním dosáhl podmíněného propuštění", avšak "důvěru, že povede řádný život, zklamal tím, že se ve zkušební době dopustil další trestné činnosti", přičemž "namísto nápravy se stupňovala závažnost jeho trestné činnosti" a "jeho následné odsouzení vedlo k rozhodnutí, že trest odnětí svobody vykoná". Dovodily rovněž, že k zahlazenému odsouzení lze přihlédnout při hodnocení osoby odsouzeného, jmenovitě co do dispozic k trestné činnosti.

Ústavnímu soudu se přísluší soustředit ke konstatování, že tyto závěry vybočením z akceptovatelných interpretačních standardů ("zjevným omylem" či jiným excesem) nejsou, a s výkladovou libovůlí je spojovat nelze (srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 12. 2005 N 219/39 SbNU 323 a usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 5. 2010). Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů proto nejsou způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí pouze důvody, jež dle jeho názoru obecné soudy při jeho žádosti o podmíněné odsouzení v potaz brát neměly, nepředkládá však další důvody, na jejichž základě by jeho žádosti vyhověno být mělo, resp. - z hledisek práva ústavního - neuvádí žádné skutečnosti, jež by obecné soudy při rozhodování o jeho žádosti svévolně v úvahu nevzaly. Je pak namístě připomenout, že samotné chování odsouzeného ve výkonu trestu postačující podmínku jeho podmíněného propuštění nepředstavuje.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle ) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu