Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 743/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Šindeláře, zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 500, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011 č. j. -222 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. -191, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. -191 byl ve věci samé potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009 č. j. -168, kterým byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 225 900,20 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Předmětné plnění bylo žalobkyni vůči stěžovateli přiznáno v části z titulu dlužného nájemného a v části z důvodu náhrady škody vzniklé odcizením movitých věcí (strojních zařízení - tří odvlhčovačů a jedné blokové pily), jež měl stěžovatel v užívání na základě tří nájemních smluv z roku 2005, uzavřených v souvislosti s podnikatelskou činností obou stran sporu. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že je usnesením ze dne 13. 12. 2011 č. j. -222 odmítl, a to pro nepřípustnost spočívající v nedosažení zákonné hranice peněžitého plnění 100 000 Kč pro věcné projednání tohoto mimořádného opravného prostředku [ , , v rozhodném znění]. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu posuzoval Nejvyšší soud odděleně ve vztahu ke každému nároku, o němž bylo rozhodnuto, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.

II.

Obsah ústavní stížnosti

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), jakož i do základního práva vlastnit majetek podle y. Namítal, že v rámci právního posouzení soudy nesprávně spojily vznik škody na straně pronajímatelky s porušením povinnosti nájemce pronajaté věci po skončení nájmu vrátit. Podle názoru stěžovatele nese obecně nebezpečí škody na předmětu nájmu pronajímatel, a pachatel krádeže odpovídá za způsobenou škodu pronajímateli jako vlastníku těchto věcí. Stěžovatel uvedl, že nelze zakládat duplicitní odpovědnost za tutéž škodu, jejíž vznik by byl vázán na dva odlišné okamžiky - vznik škody způsobené pachatelem krádeže odcizením daných předmětů, a vznik škody při skončení nájmu, vyvolaný nemožností nájemce vrátit pronajaté věci (z důvodu trestněprávního jednání pachatele krádeže). Porušení povinnosti nájemce věci vrátit není podle mínění stěžovatele v takovém případě v příčinné souvislosti se vznikem škody pronajímateli. Stěžovatel též vyslovil otázku, zda vůbec povinnost nájemce věc vrátit pronajímateli existuje, dojde-li k ukončení smluvního vztahu zánikem předmětu nájmu jeho odcizením. Považoval také za nepřiměřenou výši požadované (a jemu k náhradě uložené) škody.

III.

Právní posouzení

4. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.

5. Obecné soudy se dostatečně zabývaly stěžovatelovými návrhy (námitkami), posoudily je a svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a jasně odůvodnily. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv podle a y.

6. Ústavní soud - nad rámec ústavněprávního přezkumu - k argumentaci stěžovatele uvádí, že již soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu s náležitým odůvodněním uzavřel, že stěžovatel neučinil vše pro to, aby vzniku škody na pronajatých věcech předešel, když tuto mohl i předvídat z důvodu dřívějšího odcizení jiného předmětu nájmu z téhož objektu, v němž měl pronajaté věci uloženy (garáž u rodinného domu, kde stěžovatel provozoval půjčovnu strojů, nebyla kolaudována jako nebytový prostor sloužící podnikatelské činnosti).

7. K otázce odpovědnosti nájemce za škodu v případě nevrácení předmětu nájmu pronajímateli se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. , uveřejněném pod č. 20/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyložil, že vrátit věc pronajímateli po skončení nájmu je základní povinností nájemce. Odpovědnost za škodu se dovozuje z porušení povinnosti pronajatou věc po uplynutí sjednané doby pronajímateli vrátit. To platí i za situace, že nemožnost vrátit předmět nájmu pronajímateli - a splnit tak svůj závazek - způsobila jeho odcizením třetí osoba (nezjištěný pachatel).

8. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení stěžovatelem vypočtených základních práv a svobod. Protože Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu