Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 512/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti akciové společnosti HEIM Trade SE, se sídlem Vídeňská 264/120b, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem Příkop 2a, 604 27 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -283 ze dne 26. 11. 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a násl. d (dále jen " ").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2010, č. j. -138, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka v řízení podle části páté (dále též " ") domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 1226/92/4-RBD, určením, že Milada Černá, Jarmila Bučková (do jejíchž práv a povinností v průběhu řízení vstoupil pozůstalý syn Jiří Buček), Vladimír Komínek a Ludmila Štajncová nejsou podílovými spoluvlastníky ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných pozemků. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. -230 ze dne 12. 4. 2012 tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení věty první a , ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka se cítí dotčena na svém právu na spravedlivý proces tím, že dovolací soud nesprávně postupoval v řízení, když rozhodl, že se dovolání odmítá a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka zastává názor, že řízení o dovolání mělo proběhnout, majíc za to, že otázka určení vlastnického práva k pozemku, který byl v době přijetí zákona o půdě zastavěn železniční vlečkou, zakládá zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Otázka železniční vlečky jakožto stavby dle názoru stěžovatelky zatím Nejvyšším soudem v předmětné oblasti dosud řešena nebyla a ani judikatura uváděná v napadeném usnesení dovolacím soudem tuto otázku neřeší. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporované rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nejvyšší soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž svůj postup co do odmítnutí dovolání pro nepřípustnost osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka své výhrady směřuje proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním v napadeném usnesení. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Sluší se rovněž poznamenat, že dovolací soud nebyl dle aplikované právní úpravy dovolání povinen k jeho projednání nařizovat jednání, protože mu takový postup výslovně umožňovalo (a dle nové úpravy nadále umožňuje) ustanovení

Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou podané dovolání jako nepřípustné proto, že podstatou jejích námitek byla polemika se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, že předmětné pozemky v době odnětí přídělu zemědělské usedlosti právním předchůdcům účastníků řízení (k 7. 9. 1959) sloužily zemědělské výrobě (byly užívány Jednotným zemědělským družstvem Komárov), pročež se na ně ve smyslu ustanovení , vztahuje působnost tohoto zákona, jakož i se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky nejsou zastavěny stavbami bránícími jejich vydání oprávněným osobám ve smyslu ustanovení citovaného předpisu. Dovolací soud pak řádně ozřejmil, proč takové námitky nejsou v řízení o dovolání založeném dle někdejšího ustanovení přípustné, resp. proč je nelze podrobit kompletnímu přezkumu (srov. str. 3 a 4 napadeného usnesení).

Aproboval-li pak dovolací soud v napadeném usnesení právní závěr soudu druhé stolice spočívající v tom, že existence části železniční vlečky na předmětných pozemcích nepředstavuje překážku vydání předmětných pozemků restituentům (mj. i proto, že železniční vlečka je stavbou ve smyslu předpisů správního práva, a nikoli stavbou dle předpisů práva občanského, které však právě jsou referenčním kritériem pro posouzení zastavěnosti pozemku ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení), nepostupoval ústavně nekonformním způsobem, poněvadž takový závěr odpovídá též judikatuře Ústavního soudu vztahující se k interpretaci ustanovení [srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113),

sp. zn.

ze dne 14. 7. 2004 (N 96/34 SbNU 35) aj., na které se v posuzované věci odvolával rovněž krajský soud].

Za lichou je proto třeba považovat námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud se dosud ve své judikatuře otázkou železniční vlečky jako stavby svou povahou (ne)znemožňující vydání pozemků restituentům podle § 11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona nezabýval (a proto bylo třeba dovolání dle stěžovatelky připustit), poněvadž by šlo o nepřípadnou kazuistiku, která v dovolacím řízení nemá své místo. Rovněž nelze pominout, že Nejvyšší soud vykládá právo tak, aby interpretace měla všeobecný právní význam a dopad, a nikoli jen význam pro danou konkrétní věc, expressis verbis, aby měla judikaturní přesah. V rozhodovací praxi obecných soudů i Ústavního soudu však problematika (ústavně konformního) posouzení zastavěnosti pozemků, na kterých byly zřízeny zvláštní (z pohledu posuzovaného případu chtělo by se říci "netradiční") objekty či jiná stavebně technická zařízení podle předpisů práva veřejného, byla řešena, jak ostatně plyne z citovaných nálezů Ústavního soudu i judikátů, na něž odkazuje dovolací soud v napadeném usnesení (kupř. ve zmiňovaném nálezu

sp. zn.

se pro změnu jednalo o autobusové obratiště, resp. autobusovou otočku, rovněž posléze neužívanou). Tedy skutečnost, že konkrétně železniční vlečka mezi nimi absentuje, nečiní z celé věci otázku zásadně právně významnou, protože ji bylo lze vyřešit za pomoci dosavadní ustálené judikatury poskytující obecný návod na řešení podobných situací, souladný s ústavním pořádkem.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu