Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3492/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Miroslava Charváta, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -140 ze dne 30. 8. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se domáhal určení, že "nespolupracoval s bývalou státní bezpečností jako organizační složkou tehdejšího SNB podčleněného pod Ministerstvo vnitra ČSSR a nespolupracoval ani s vojenskou kontrarozvědkou, která byla rozkazem tehdejšího ministra vnitra ČSSR ... ze dne 15. 1. 1975 podčleněna pod složku bývalé státní bezpečnosti jako složky SNB". Obvodní soudu pro Prahu 7 žalobu zamítl, jelikož stěžovatel údajně neprokázal, že přes dobrovolně přijatý závazek ke spolupráci nebyl aktivním spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky.

Prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil Městský soud v Praze. Na rozdíl od soudu nalézacího však odvolací soud došel k závěru, že stěžovatelova žaloba nemůže být úspěšná z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ve znění do 31. 12. 2013.

Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, jelikož v něm podle názoru Nejvyššího soudu nebyla vznesena žádná právní otázka, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.

Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní petitem i argumentačně míří pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterému vyčítá, že stěžovatelovo dovolání odmítl, ačkoli rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatel přitom na tuto praxi v dovolání výslovně a opakovaně odkazoval.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Samotný postup v řízení, výklad podústavního práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům a Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud by v řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové porušení však Ústavní soud v posuzované věci nespatřil.

Ústavnímu soudu nezbývá než souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatelovo dovolání se argumentačně zcela míjí s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. Městský soud v Praze totiž konstatoval, že stěžovateli nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V dovolání však stěžovatel poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se především významu evidence fyzické osoby v materiálech bývalé státní bezpečnosti a tvrdil, že se soudy prvního a druhého stupně touto judikaturou neřídily. Při absenci naléhavého právního zájmu se ovšem odvolací soud problematikou probíranou v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu vůbec nezabýval, a stěžovatelem vznášená právní otázka tak nebyla pro posouzení jeho věci podstatná. Podle Ústavního soudu za této situace nelze Nejvyššímu soudu vyčítat, že dovolání s odkazem na ve znění od 1. 1. 2013 odmítl.

Pokud jde o samotná rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, stěžovatel proti nim v ústavní stížnosti žádné relevantní námitky nevznáší.

Ústavní soud tak pouze nad rámec podotýká, že obecné soudy už o podobné stěžovatelově věci v minulosti rozhodovaly. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. -66 ze dne 27. 6. 2007 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. -90 ze dne 15. 4. 2008 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. -103 ze dne 24. 3. 2010) byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal určení, že byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v , kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. V těchto rozhodnutích přitom obecné soudy postupovaly v souladu se stěžovatelem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je pro posouzení oprávněnosti evidence podstatné, zda k ní došlo v souladu s tehdy platnými interními předpisy. Obecné soudy se zabývaly okolnostmi, za kterých stěžovatel podepsal slib spolupráce s vojenskou kontrarozvědkou, a došly k závěru, že jeho evidence ve svazcích Státní bezpečnosti je oprávněná. Pokud se nyní stěžovatel domáhal určení nikoli právního vztahu či práva, nýbrž faktické skutečnosti, že s bývalou státní bezpečností přes svůj dobrovolný závazek reálně nespolupracoval (jak dovodil Městský soud v Praze při zdůvodnění, proč nynějšímu řízení nebránila překážka věci rozsouzené), lze uvést, že stěžovatel patrně nemohl s takovýmto požadavkem vůbec uspět, neboť hodnocení míry a způsobu spolupráce se Státní bezpečností není pod žalobu ve smyslu ve znění do 31. 12. 2013 podřaditelné (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. 2. 2007).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu