Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3889/13

Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Milana Jeřábka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -40 ze dne 10. 10. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -25, ze dne 11. 2. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s a 2, a d a a y.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. L 1985/97 Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením č. j. L 1985/97-3 ze dne 16. 12. 1997 zahájil řízení o přípustnosti převzetí stěžovatele do ústavní zdravotnické péče a ustanovil mu pro toto řízení opatrovníka. Usnesením č. j. L 1985/97-4 ze dne 18. 12. 1997 okresní soud rozhodl, že převzetí stěžovatele do u zdravotnické péče bylo zákonné. Po propuštění stěžovatele, k němuž došlo dne 18. 2. 1998, okresní soud řízení o přípustnosti převzetí, resp. dalšího držení v u zdravotnické péče, zastavil. Stěžovatel podal dne 21. 9. 2012 odvolání, a to jak proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, tak proti rozhodnutí o zákonnosti převzetí do ústavní zdravotnické péče. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. -25, ze dne 11. 2. 2013 odvolací řízení zastavil s odůvodněním, že v důsledku propuštění stěžovatele z u odpadl předmět řízení. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním a ústavní stížností. Ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 20. 6. 2013 odmítnuta jako nepřípustná ( ), s poukazem na probíhající dovolací řízení. Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. -40 ze dne 10. 10. 2013 dovolání odmítl jako nepřípustné [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], neboť proti předmětnému rozhodnutí krajského soudu byla přípustná žaloba pro zmatečnost dle .

Stěžovatel podal proti posledně uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i proti předcházejícímu usnesení krajského soudu ústavní stížnost, v níž polemizoval se závěrem Nejvyššího soudu o přípustnosti žaloby pro zmatečnost. Stěžovatel zdůraznil, že jeho odvolání nebylo odmítnuto z důvodu opožděnosti, nýbrž kvůli údajnému odpadnutí předmětu řízení; ustanovení § 229 odst. 4 proto na jeho případ nedopadá. Tomu ostatně korespondovalo i poučení o přípustnosti dovolání, jehož se stěžovateli prostřednictvím usnesení krajského soudu dostalo. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, že po propuštění zadržované osoby není možno o zákonnosti jejího převzetí do u zdravotnické péče rozhodnout. Takový postup by dle jeho přesvědčení zcela popíral princip soudní ochrany. Stěžovatel rovněž pro úplnost připojil své argumenty o nezákonnosti postupu okresního soudu při rozhodování o převzetí do u zdravotnické péče, jimiž se krajský soud odmítl věcně zabývat. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II.

Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda tato byla podána včas, byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené .

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Klíčovou otázkou pro posouzení ústavní stížnosti proto bylo, zda stěžovatel mohl využít mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 16. 12. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V ustanovení byly upraveny nejprve dvě, a od 1. 1. 2013 tři alternativy, zakládající přípustnost žaloby pro zmatečnost. V současné době tedy lze tímto mimořádným opravným prostředkem (mimo jiné) napadnout 1) pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, 2) pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, 3) pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Jelikož napadené usnesení krajského soudu zjevně spadá pod alternativu 2), vyplývá z toho jednak, že Nejvyšší soud nikterak nepochybil, jestliže dovolání s ohledem na jednoznačně formulovaný důvod nepřípustnosti [ ] odmítl, a dále také, že stěžovatel, pokud jde o usnesení krajského soudu, nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval. Z tohoto důvodu je třeba na ústavní stížnost stěžovatele nahlížet ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu jako na zjevně neopodstatněnou (proti tomuto rozhodnutí již nebyl žádný opravný prostředek přípustný) a ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu jako na nepřípustnou. Ústavní soud tedy ústavní stížnost odmítl dílem dle a dílem dle téhož předpisu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že skutečnost, že krajský soud stěžovatele nesprávně poučil o přípustnosti dovolání, neměla negativní dopad do jeho právní sféry, neboť lhůta k podání žaloby pro zmatečnost po dobu dovolacího řízení neběžela ( ). Stěžovatel tedy mohl podat žalobu pro zmatečnost ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu