Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1888/13

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 13. února 2014

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti JIMAST, s. r. o., se sídlem ve Voticích, Husova 442, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. -84, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že bylo nařízeno předběžné opatření a tím zakázáno stěžovatelce disponovat s bytovou jednotkou a od ní odvozeným spoluvlastnickým podílem, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. -84 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rovnost účastníků a spravedlivý proces ve smyslu d.II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. -84 se ruší.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 17. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek ve smyslu d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces ve smyslu y.

2. Z obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a příslušného spisového materiálu vyplývá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo za analogického použití , , ve znění pozdějších předpisů, změněno usnesení Okresního soudu v Benešově (dále jen " "), kterým byl zamítnut návrh vedlejších účastníků na nařízení předběžného opatření. Krajský soud toto rozhodnutí změnil tak, že nařídil navrhované předběžné opatření a stěžovatelce tím zakázal disponovat s v rozhodnutí blíže specifikovanou bytovou jednotkou a od ní odvozeným spoluvlastnickým podílem. Z příslušného spisu dále vyplývá, že stěžovatelka se o řízení o návrhu na vydání předběžného opatření poprvé dozvěděla až doručením napadeného rozhodnutí krajského soudu dne 17. dubna 2013.

II. Formální předpoklady projednání návrhu

3. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené , přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními až 31 a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

4. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti, směřující proti předběžnému opatření, Ústavní soud již např. ve svém nálezu ze dne 10. 11. 1999

sp. zn.

(N 158/16 SbNU 171) dospěl k závěru, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření zásadně přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků řízení [obdobně viz např. nález ze dne 5. 11. 2002

sp. zn.

(N 140/28 SbNU 223)]. Ústavní soud proto při zhodnocení všech relevantních skutečností konstatoval, že předmětná ústavní stížnost je přípustná a včasná, podaná ve shodě s lhůtou uvedenou v ustanovení .

III. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení

5. Stěžovatelka namítá, že protiústavním postupem obecných soudů spočívajícím v nepřípustné analogické aplikaci ustanovení bylo prostřednictvím předběžného opatření nepřípustně omezeno její právo nakládat s majetkem, a to na základě zkreslených a neúplných informací ze strany vedlejších účastníků. Protiústavnost tohoto postupu spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že ani usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, ani následné odvolání vedlejších účastníků proti tomuto rozhodnutí nebylo stěžovatelce doručeno, a ta tudíž pozbyla možnost se k průběhu řízení a meritu návrhu jakkoliv vyjádřit či proti výsledku tohoto řízení brojit jakýmkoliv opravným prostředkem. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že takový postup je v přímém rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010

sp. zn.

(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.). Zákonodárcova pasivita v oblasti ochrany základních procesních práv účastníků zasažených nařízením předběžného opatření nemůže dle stěžovatelky v praxi obecných soudů vést k obcházení závazných závěrů zmíněného nálezu. Stěžovatelka rovněž namítá, že újma, kterou výše popsaným postupem utrpěla, není v rozumném poměru s ochranou, kterou má předběžné opatření poskytnout. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Doplněním ústavní stížnosti pak stěžovatelka požádala o přednostní projednání podané stížnosti.

6. Ústavní soud vyzval podle účastníky řízení k vyjádření ve věci. Účastník řízení a vedlejší účastníci tohoto práva nevyužili.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dospěl po zvážení stěžovatelkou vznesených námitek, obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Ústavní soud předesílá, že totožnou právní otázku, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti otevřela, posuzoval již v nálezu ze dne 9. února 2010 ve věci

sp. zn.

(N 21/56 SbNU 249), resp. v souvisejícím řízení vedeném pod

sp. zn.

(viz výše), v němž hodnotil ústavní konformitu ustanovení , v tehdy účinném znění. Na tento nález i navazující judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 9. prosince 2010

sp. zn.

(N 248/59 SbNU 535) a nález ze dne 7. června 2011

sp. zn.

(N 109/61 SbNU 617); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz] lze proto v plném rozsahu odkázat.

9. S ohledem na všeobecnou závaznost nálezu

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), resp. jeho nosných důvodů, a vzhledem ke skutečnosti, že nebyly shledány důvody pro postup dle ustanovení , se Ústavní soud omezil jen na ověření, zda stěžovatelka byla ve svých základních právech postižena za stejných okolností, z jakých vycházela uvedená rozhodovací činnost Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že se tak stalo. Současně lze konstatovat, že skutkové okolnosti případu dokládají názorně opodstatněnost obecných závěrů, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu

sp. zn.

.

10. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatelka neměla žádnou možnost procesní obrany proti soudem uložené právní povinnosti; neměla k dispozici odvolání ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost) a neměla příležitost se k podanému návrhu před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Stěžovatelka se tak ocitla v horším postavení, než jakého se dostává povinnému, pakliže by předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Tím byly naplněny právě ty předpoklady, na jejichž základě vydal Ústavní soud nález

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.).

11. Toliko pro úplnost lze uvést, že stěžovatelčino podání návrhu na zrušení předběžného opatření ve smyslu ustanovení nemá pro přípustnost ústavní stížnosti žádný význam, přestože již o něm bylo obecnými soudy rozhodnuto (srov. usnesení okresního soudu ze dne 6. září 2013 č. j. -193). Přitom se obecné soudy dopustily Ústavním soudem vytýkaného postupu zamítnutí tohoto návrhu zejména "pro nedostatečnou změnu poměrů" [srov. bod 32 nálezu

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Jakkoliv mohou mít úvahy obecných soudů a obavy vedlejších účastníků určitý racionální základ, neodůvodnily soudy v dostatečné míře nutnost jimi zvoleného postupu, který je v rozporu se závěry citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu. Přitom Ústavní soud sám v minulosti prolomení těchto závěrů ve výjimečných a zcela odůvodněných případech připustil v usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2013, v němž zrušení předběžného opatření Ústavním soudem představovalo hrozbu přímého, bezprostředního a nadále již nenapravitelného zásahu do sféry možností faktického uspokojení v řízení uplatněného nároku. V ostatních případech, kdy nutnost takového postupu z okolností případu jednoznačně a nade vši pochybnost jako v právě uvedeném případě nevyplývá, nezbývá Ústavnímu soudu než následovat obecně závazné závěry uvedeného plenárního nálezu a z hlediska doktríny minimalizace zásahu dát přednost průchodu uplatnění ústavních kautel práva na spravedlivý proces. Tento respekt k procesním ústavním pravidlům ovšem nemá bránit ani propříště v tom, že Ústavní soud bude rovněž přihlížet k tomu, jaké následky by v konkrétním případě lpění na pravidlech procedurální spravedlnosti mohlo mít pro následné možné uplatnění práv dalších účastníků řízení před obecnými soudy. Není proto nadále vyloučeno, že tato obecná zásada, vytyčená Ústavním soudem v nálezu

sp. zn.

jako vodítko především pro zákonodárce (viz argumentaci ve prospěch ponechání v citovaném nálezu), bude muset v konkrétním případě soudního rozhodování ustoupit spravedlivému nároku na ochranu základních práv dalších účastníků řízení (zejména žalobce) a jejich soudně uplatňovaných nároků. Je třeba vycházet z toho, že uplatňování procesních práv účastníků řízení před soudem není samoúčelem, nýbrž jen akcesorickým prostředkem ke zjednání spravedlnosti mezi účastníky právního styku.

12. Jako obiter dictum se podává, že pasivita zákonodárce při úpravě institutu předběžného opatření nemůže být důvodem pro jeho pominutí ze strany soudů obecných. Úkolem obecných soudů je při respektování y, v reakci na výše uvedený nález, najít v této nežádoucí situaci ústavně konformní způsob ochrany základních práv a svobod účastníků řízení, a vyplnit tak prostor legislativní mezery vzniklé derogačním nálezem Ústavního soudu. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu je patrno, že právní řád České republiky poskytuje obecným soudům v tomto směru dostatek možností [srov. např. bod 18 odůvodnění nálezu

sp. zn.

ze dne 7. 6. 2011 (N 109/61 SbNU 617) nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

13. Z výše uvedeného vyplývá, že postupem krajského soudu bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na rovnost účastníků soudního řízení ve smyslu y. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání z tohoto důvodu vyhověl ústavní stížnosti podle a dle zrušil napadené usnesení krajského soudu.

14. O žádosti o přednostní projednání pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.