Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
82508.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 282/14
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. A., t. č. Věznice Pardubice, PS-18/E2 P, zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem Svaté Anežky České 32, 530 02 Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 14 To 341/2013 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2013 sp. zn. 0 PP 101/2013 , za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 1. 2014, se stěžovatel (v trestním řízení "odsouzený") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Dále mělo dojít k porušení zásad uvedených v článku 40 odst. 5 Listin y, tedy nedodržení zásady ne bis in idem.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že splňuje veškeré vyžadované podmínky umožňující rozhodnout kladně o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to především uplynutí doby výkonu trestu a podmínky umožňující jeho zařazení do běžného života. Předcházejících trestných činů se stěžovatel dopustil převážně jako mladistvý a tato skutečnost, též ve spojení s přeřazením stěžovatele do mírnější nápravně výchovné skupiny, naznačuje, že v průběhu jeho života mohly v jeho hodnotové orientaci nastat žádoucí změny, ovlivňující jeho budoucí chování a přístup k celospolečenským zájmům, nehledě již ani k tomu, že u něj dříve zjištěná drogová závislost nemohla zůstat neovlivněna životními podmínkami ve výkonu trestu. Odkaz obecných soudů na dřívější trestnou činnost a dřívější drogovou závislost stěžovatele je prý proto nepřípadný a pro odpovědné posouzení věci (stavu nápravy stěžovatele a jeho předpokladů řádného života) zcela nedostatečný, mimo jiné také proto, že ustálená rozhodovací praxe obecných soudů vyžaduje rozhodování vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí a nikoli podle stavu quo ante.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 4. 11. 2013 Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ve veřejném zasedání zamítl žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že chování odsouzeného a způsob, jakým plní povinnosti ve výkonu trestu, by eventuelně mohly žádost o podmíněné propuštění podpořit. Nicméně není zde jistota toho, že povede v budoucnu řádný život, neboť byl pravidelně trestán za majetkovou a násilnou trestnou činnost, přičemž i v minulosti byl jednou podmíněně propuštěn, což však na něho nemělo pozitivní vliv a znovu spáchal trestnou činnost.
Dne 27. 11. 2013 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále též jen "krajský soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení okresního soudu ze dne 4. 11. 2013 zamítl jako nedůvodnou. Stížnostní soud se vypořádal s námitkami stěžovatele uvedenými ve stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu a shledal je neopodstatněnými. Konstatoval, že je třeba hodnotit i údaje z předchozí trestné činnosti a postoj odsouzeného k podmíněnému propuštění, a že předchozí tresty neměly pozitivní výchovný účinek, neboť odsouzený následně spáchal další velmi závažnou trestnou činnost. Stížnostní soud zdůraznil, že přihlédnutí k předchozímu odsouzení není možné považovat za přičítání stejné skutečnosti dvakrát, ale jde o hodnocení osobnosti a zhodnocení existujících rizik, zda se může znovu dopustit trestné činnosti a zda do budoucna skýtá či neskýtá záruku vedení řádného života. Dále se krajský soud vypořádal i s námitkou stěžovatele, v níž odkazoval na judikát Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 611/2000
. Krajský soud konstatoval, že hrozba možného opětovného páchání trestné činnosti je u odsouzeného vysoká a není dána záruka, že by do budoucna vedl řádný život.
III.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 a násl. tr. zákoníku a § 331 a násl. tr. ř. není rozhodováním o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listin y), ani rozhodováním o oprávněnosti trestního obvinění (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje jakékoliv základní právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že toto právo nelze dovodit ani ze znění ustanovení § 88 trestního zákoníku .
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil, a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2012
sp. zn. IV. ÚS 1728/12
a dále též usnesení ze dne 10. 4. 2012
sp. zn. IV. ÚS 2973/11
, usnesení ze dne 25. 7. 2013
sp. zn. III. ÚS 890/11
, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své výše citované judikatuře připouští, že záruky spravedlivého procesu nutno vztahovat i na řízení o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; posouzení, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu, je však výlučnou záležitostí obecných soudů, což je mj. i v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a soudců zakotveným v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republik y a čl. 36 odst. 1 Listin y.
Ústavní soud v projednávané věci neshledává žádné pochybení obecných soudů ani v tom, jak tyto soudy hodnotily postoj stěžovatele při posouzení osobnosti odsouzeného, prognózy úspěšnosti jeho nápravy, možnosti jeho opětovného začlenění do řádného občanského života, či naopak rizika budoucí recidivy. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích podaly dostatečně podrobný výklad, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že by se stěžovatel v případě podmíněného propuštění vyvaroval další trestné činnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení ustanovení článku 40 odst. 5 Listin y, Ústavní soud připomíná, že účelem citovaného článku Listin y je zakázat opakování trestních řízení již skončených pravomocným rozhodnutím. Zásada ne bis in idem vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (spočívajícího v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí), zjevně vyplývá, že nejde o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného. Nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního způsobu odsouzeného, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má (viz usnesení
sp. zn. III. ÚS 384/10
).
Ústavní soud považuje za nedůvodné i obecné tvrzení o údajném porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listin y. Přístup k soudu na základě žádosti o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, a stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, jejž využil.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu