Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 327/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Centrálního depozitáře cenných papírů, a. s., adresa Rybná 14, 110 05 Praha 1, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vansou, advokátem, se sídlem Lublaňská 57, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, č. j. -70, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2013, č. j. -56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. dubna 2013, č. j. -56, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2012, č. j. -33, jímž byla žalovanému (soudnímu exekutorovi) uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku ve výši 53.760 Kč s příslušenstvím, a řízení zastavil. Stěžovatel uplatnil po žalovaném nárok na náhradu hotových výdajů spojených s poskytnutím součinnosti žalovanému jako soudnímu exekutorovi [ a 34 , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] spočívající v poskytnutí údajů z evidence investičních nástrojů [ , o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podnikání na kapitálovém trhu"]. Důvodem pro zastavení řízení byl závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě není dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí věci ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Vzhledem k tomu, že se jednalo o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, muselo být řízení zastaveno.

3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, č. j. -70, odmítnuto podle Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným ani podle , neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je vztah mezi žalobcem jakožto osobou poskytnuvší součinnost žalovanému exekutorovi v rámci jím vedeného exekučního řízení a žalovaným exekutorem vztahem veřejnoprávním, přičemž k projednání sporu z tohoto vztahu není dána pravomoc soudů, byl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. či bod VI stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. nebo i exekučního řádu]. Na uvedeném závěru nebyla způsobilá nic změnit ani úprava povinnosti žalobce poskytnout údaje exekutorovi pro účely exekučního řízení obsažená v zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, které spatřuje v nesprávném a jednostranném závěru obecných soudů ohledně charakteru postavení soudního exekutora, jehož úkony jsou považovány za úkony soudu. Stěžovatel vychází z toho, že pro činnost exekutora je sice rozhodující , ale norma stejné právní síly - zákon o podnikání na kapitálovém trhu - je na druhou stranu určující pro stěžovatele. Vztahy vyplývající z tohoto zákona se pak v době uplatnění nároku řídily obchodním zákoníkem, přičemž rozsah těchto vztahů byl dán rozsahem služeb a činností, které je stěžovatel v intencích zákona o podnikání na kapitálovém trhu povinen poskytovat. Stěžovatel nesouhlasí s interpretací rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. , na němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí postavena. K tomu uvádí, že stěžovatel není účastníkem řízení podle exekučního řádu a proto nemůže být v tomto případě vyloučena ani pravomoc soudů. Vyslovuje přesvědčení, že vzájemný vztah mezi stěžovatelem a soudním exekutorem má v daném případě soukromoprávní charakter a rozhodnutí tak spadá do pravomoci obecných soudů. Ve sporu nešlo o náhradu hotových výdajů, ale o úhradu vynaložených věcných nákladů, na něž má stěžovatel nárok ze zákona. O tomto právním nároku nemusí rozhodovat soudní exekutor a případné rozhodování sporu nelze považovat za zasahování do rozhodovací pravomoci soudního exekutora. Soukromoprávní charakter nároku na úhradu věcných nákladů dovozuje stěžovatel i z toho, že je podnikatelským subjektem, který je povinen provozovat svoji činnost s péčí řádného hospodáře a mezi jeho povinnosti patří i uplatňování nároků a pohledávek, které v souvislosti s jeho činností vznikají.

III.

5. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení stěžovatelových základních práv nebylo zjištěno.

6. V nyní projednávaném případě odvolací soud řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu projednat spor, protože se nejedná o spor ze žádného ze vztahů vymezených v Hlavním důvodem, proč nebylo možné podle názoru obecných soudů podřadit požadavek na náhradu nákladů za poskytnutí součinnosti soudnímu exekutorovi občanskoprávnímu soudnímu řízení, je veřejnoprávní charakter postavení exekutora a jeho činnosti, který vyplývá z exekučního řádu ( nebo exekučního řádu) a je podpořen i judikaturou Ústavního soudu. V tomto směru nelze závěrům obecných soudů, které řízení zastavily pro nedostatek pravomoci soudů, nic vytýkat.

7. Na druhou stranu ovšem výše uvedeným není v žádném případě řečeno, že by osoba povinná poskytovat součinnost neměla nárok na žádnou náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s poskytnutím součinnosti. Otázkou náhrady věcných nákladů za poskytnutí součinnosti se Ústavní soud ve vztahu k bankovním institucím zabýval v nálezu

sp. zn.

ze dne 11. května 2011 (N 89/61 SbNU 377). Závěry v něm uvedené lze pak bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Předpokladem ovšem je, aby stěžovatel (resp. obecně jakákoliv osoba povinná k poskytnutí součinnosti podle exekučního řádu) včas a řádně své nároky na náhradu vynaložených věcných nákladů uplatnil u soudního exekutora. Za těchto okolností budou požívat takto uplatněné nároky ústavněprávní ochrany (zejména y ve spojení s Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Uplatnění nároků na náhradu nemůže být ovšem bezbřehé. K jejich limitaci se vyslovil Ústavní soud v bodě 23. shora citovaného nálezu

sp. zn.

, na který v tomto případě toliko jako obiter dictum Ústavní soud rovněž poukazuje.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu