Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3319/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky ČP INVEST investiční společnost, a.s., IČ 43873766, se sídlem Na Pankráci 1658/121, Praha 4, právně zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem Braunův dům, Karlovo náměstí 24, Praha 1, směřující proti usnesením soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, Malátova 645/18, 150 00 Praha 5, č. j. 147 EX 37/12-87 ze dne 1. 9. 2014, č. j. 147 EX 1729/12-70 ze dne 4. 9. 2014, č. j. 147 EX 399/11-82 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 513/11-67 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 896/11-81 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 968/11-63 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 1068/11-96 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 53/11-115 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 152/11-123 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 973/11-112 ze dne 17. 8. 2014, č. j. 147 EX 1100/11-127 ze dne 17. 8. 2014, č. j 147 EX 846/11-184 ze dne 4. 11. 2014, dále usnesení č. j. 147 EX 46/12-94 ze dne 5. 11. 2014 a usnesení č. j. 147 EX 550/12-116 ze dne 10. 10. 2014, č. j. 147 EX 898/12-92 ze dne 26. 1. 2015, dále usnesení č. j. 147 EX 808/12-82 ze dne 26. 1. 2015 a usnesení č. j. 147 EX 331/12-202 ze dne 26. 1. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2014 (doplněnou dne 9. 12. 2014 a 29. 1. 2015), vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv podle , , a y (dále jen " "), , , , , d (dále jen " "), Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka uplatnila fakturami po žalovaném nárok na náhradu hotových výdajů spojených s poskytnutím součinnosti soudnímu exekutorovi ve výši dle sazebníku centrálního depozitáře [ a 34 , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] spočívající v poskytnutí údajů z evidence investičních nástrojů [ , o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Exekutor faktury odmítl jako neobjednané plnění a zpochybnil výši účtované částky dle ustanovení a 3 vyhlášky Ministerstva financí č. , o způsobu stanovení výše vynaložených věcných nákladů a způsobu jejich úhrady při poskytování údajů centrálním depozitářem a osobou, která vede samostatnou evidenci investičních nástrojů (dále jen " "), resp. oprávněnosti nároku stěžovatelky na vyplacení náhrady vynaložených nákladů, a pokoušel se této své povinnosti vyhnout procesní nečinností doplněnou o záměrně nepravdivá a účelová tvrzení.

3. Postup exekutora je dle názoru stěžovatelky v rozporu s principem právní jistoty a rovnosti, neboť postupoval nejednotně, v totožném případě rozhodl o nepřiznání nákladů, nebo vyzval stěžovatelku k doplnění podání či nerozhodl vůbec, proto je dle tvrzení stěžovatelky opodstatněný zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu (

,

,

,

a další) a tvrdila, že exekutor postupoval nesprávně, když odmítl možnost výši nákladů si stanovit vlastním sazebníkem stěžovatelky a poukázala na to, že exekutor nepřípadně aplikoval nález

sp. zn.

, který řeší odlišnou situaci dle zákona o bankách nikoli ve věci zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

4. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2014 stěžovatelka rozšířila ústavní stížnost i o další obdobné věci totožných účastníků řízení, a to o usnesení č. j. 147 EX 846/11-184 ze dne 4. 11.2014, usnesení č. j. 147 EX 46/12-94 ze dne 5. 11. 2014 a usnesení č. j. 147 EX 550/12-116 ze dne 10. 10. 2014. Následně stěžovatelka podáním ze dne 29. 1. 2015 ústavní stížnost rozšířila o rozhodnutí exekutora č. j. 147 EX 898/12-92 ze dne 26. 1. 2015, usnesení č. j. 147 EX 808/12-82 ze dne 26. 1. 2015 a usnesení č. j. 147 EX 331/12-202 ze dne 26. 1. 2015. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že je namístě postupovat podle ustanovení ve spojení s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a navrhla změnu ústavní stížnosti tak, že ji rozšiřuje o uvedená usnesení, která byla doručena stěžovatelce exekutorem po podání ústavní stížnosti.

5. Ve věci návrhu stěžovatelky na rozšíření ústavní stížnosti podle ustanovení ve spojení s ustanovením o další vydaná usnesení, která byla doručena stěžovatelce exekutorem po podání ústavní stížnosti, Ústavní soud jejímu návrhu vyhověl a přezkoumal všechna napadená rozhodnutí.

6. Senát Ústavního soudu usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ ]. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím mohlo být porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y), a není pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv za předpokladu, že orgány veřejné moci nepostupují v souladu se základními právy obsaženými v hlavě páté y [srov. písm. d) y].

8. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení stěžovatelčiných základních práv nebylo zjištěno a podstatou ústavní stížnosti je pouhý nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími exekutora. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry exekutora neztotožňuje, však nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

9. V nyní projednávaném případě exekutor rozhodl, že náhrada hotových výdajů se nepřiznává. Hlavním důvodem, proč nebylo možné podle názoru exekutora vyhovět požadavku stěžovatelky na náhradu nákladů za poskytnutí součinnosti soudnímu exekutorovi, je to, že stěžovatelka nárok odvozuje od § 115 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu a § 2 a 3 vyhlášky. Výše náhrady vynaložených nákladů za součinnost v jednom exekučním případu stěžovatelka stanovila ve výši 402 Kč bez daně z přidané hodnoty jen s odkazem na sazebník, aniž by doložila jakýkoliv hotový náklad.

10. Na druhou stranu ovšem výše uvedeným není v žádném případě řečeno, že by osoba povinná poskytovat součinnost neměla nárok na žádnou náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s poskytnutím součinnosti. Otázkou náhrady věcných nákladů za poskytnutí součinnosti se Ústavní soud ve vztahu k bankovním institucím zabýval v nálezu

sp. zn.

ze dne 11. 5. 2011 (N 89/61 SbNU 377). Závěry v něm uvedené lze pak bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Předpokladem ovšem je, aby stěžovatelka (resp. obecně jakákoliv osoba povinná k poskytnutí součinnosti podle exekučního řádu) včas a řádně své nároky na náhradu vynaložených věcných nákladů uplatnila u soudního exekutora. Za těchto okolností budou požívat takto uplatněné nároky ústavněprávní ochrany (zejména y ve spojení s Protokolu). Uplatnění nároků na náhradu nákladů za poskytnutí součinnosti nemůže být ovšem bezbřehé. K jejich limitaci se vyslovil Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

(bod 23), na který v tomto případě toliko jako obiter dictum rovněž poukazuje. Je třeba důrazně odmítnout možnost stěžovatelky si jejich výši jednostranně stanovit vlastním sazebníkem [bod 16 a 17, přiměřeně srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 2006 (N 214/43 SbNU 389)].

11. Dále Ústavní soud poukazuje na veřejnoprávní charakter postavení exekutora při jeho činnosti, který vyplývá z exekučního řádu (§ 1 odst. 1 nebo § 4 exekučního řádu) a je podpořen i judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006 sp. zn. , či stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006 sp. zn. ]. Není žádného důvodu, aby závěry, které zde učinil Nejvyšší soud a stejně tak Ústavní soud, nedopadaly s obecnou platností i na předmětná řízení vedená před soudním exekutorem. V tomto směru nelze závěrům exekutora o nepřiznání náhrady vynaložených nákladů za součinnost nic vytýkat. Rozhodnutí exekutora napadená stěžovatelkou jako osobou poskytnuvší součinnost exekutorovi v rámci jím vedeného exekučního řízení a žalovaným exekutorem jsou vztahem veřejnoprávním, přičemž k projednání sporu z tohoto vztahu není dána pravomoc soudů a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Na uvedeném závěru nebyla způsobilá nic změnit ani úprava povinnosti stěžovatelky poskytnout údaje exekutorovi pro účely exekučního řízení obsažená v § 115 odst. 1 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Judikatura Ústavního soudu, jak s ní v ústavní stížnosti argumentuje stěžovatelka, vychází z odlišné situace a na její věc nedopadá.

12. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí exekutora jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tedy v souzené věci nespatřuje takové ústavněprávní konsekvence, které by znamenaly nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jež by šly nad rámec limitů ochrany jednotlivce. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

13. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu