Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3721/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele F. O., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, Bráfova 24, Třebíč, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným z přečinu pytláctví podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, pro případ nevykonání peněžitého trestu soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Dále byl stěžovatel povinen nahradit škodu Mysliveckému sdružení Studenec ve výši 13.900,- Kč. Stěžovatel je toho názoru, že skutkový stav byl v jeho věci zjištěn nedostatečně, výpovědi svědků jsou vnitřně i navzájem rozporné. Výpověď svědka Bouzka vzaly soudy za věrohodnou, i když svědek střílet stěžovatele neviděl a označil oblečení, které stěžovatel vůbec nevlastní. Ve věci nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Stěžovatel považuje závěry soudu za nesprávné, neboť v případě výslechu svědka Žáka, který vypovídal k místu sražení srny, se jak stěžovatel, tak i svědek shodují, podle názoru soudu se však rozcházejí. Nelogickou je též úvaha soudu o přepravě vody v kufru auta. Obžalovaný měl na mysli zbytkovou vodu v kbelíku, kdežto soud nelogicky uvádí, že převážel vodu v kbelíku. V případě posouzení otázky zasychání krve vycházel soud z názoru laiků a nikoli odborníků. Dále soud pominul tu skutečnost, že při ohledání vozidla nebyla nalezena u stěžovatele žádná zbraň, ze které se údajně střílelo. Soud nevzal v potaz písemné vyjádření svědků Ošmery a Ševčíka, kteří omylem uvedli jiný den návštěvy stěžovatele a písemným podáním upozorňovali soud na uvedený omyl. Toto svědectví je pro stěžovatele zcela zásadní, neboť oba uvedli, že odjížděli od stěžovatele v době výstřelu, tj. před osmou hodinou a je tedy zjevné, že byl stěžovatel v tu dobu doma. Soud nepřipustil stěžovatelem navrhované důkazy, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stejně tak se obecné soudy dostatečně nevěnovaly náležitému objasnění skutkového stavu, který je zatížen celou řadou pochybení. Při určování výše způsobené škody vycházel soud pouze z interní informace Výzkumného u lesního hospodářství a myslivosti, která není závazným právním předpisem. Vzhledem k tomu, že stěžovateli nebyl přečin pytláctví řádně prokázán, nemůže soud ani určit rozsah náhrady škody. Z výše uvedeného pak plyne, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy. Důkazy obžaloby jsou v přímém rozporu s výpovědí obžalovaného a svědků Žáka, Ošmery a Ševčíka, dostávají se do roviny tvrzení proti tvrzení a v takovém případě musí soud ctít zásadu "in dubio pro reo". Jak odvolací, tak i dovolací soud se s námitkami stěžovatele řádně nevypořádaly a své závěry řádně neodůvodnily.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté d (dále jen " "), vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y].

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopustil trestného jednání, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

V souvislosti s proběhlým soudním řízením nutno konstatovat, že obecné soudy zdůvodnily, proč vyhodnotily usvědčující svědecké výpovědi jako věrohodné a naopak tvrzení stěžovatele, příp. jím navržených svědků za nevěrohodné (srov. str. 5 a 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Je zcela zjevné, že obecné soudy vystavěly svá rozhodnutí především na svědectví pana Dušana Bouzka, proti němuž jsou stavěny svědectví jednak stěžovatele a jednak jeho přátel Karla Ševčíka a Josefa Ošmera, jejichž výpovědi jsou však zatíženy shodnou pochybností stran mylné výpovědi o dnu setkání se stěžovatelem. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v dané věci postupovaly ústavně konformním způsobem, neboť uvedly, na základě jakých právních skutečností učinily své právní závěry a která zákonná ustanovení v dané věci aplikovaly.

Uvádí-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle y se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu