Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3572/13

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2013, směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. .

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Z úřední činnosti Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel v dané věci podal také dovolání, o kterém však prozatím nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud telefonicky u pracovnice oddělení trestních věcí Krajského soudu v Hradci Králové a také přímo u advokáta stěžovatele, JUDr. Jiřího Císaře.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení , je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ().

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydá-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2011 a usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 10. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud na straně jedné, na straně druhé by však ani nebylo rozumné, aby o souběžně podané ústavní stížnosti dále vedl řízení a sledoval, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovateli vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost mohla stát bezpředmětnou (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Výše zaznamenaný princip subsidiarity přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i dovolací řízení, je návrhem předčasným, který je podle nepřípustný, a musí být podle odmítnut (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 2. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jako vhodné se jeví doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pakliže by jeho dovolání Nejvyšší soud nevyhověl a stěžovatel měl i nadále za to, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z vyložených důvodů nezbylo než ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2013

Jaroslav Fenyk, v. r.

soudce Ústavního soudu