Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3274/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Milana Housky, zastoupeného Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem Horní 14, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -207 ze dne 26. 6. 2013, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -139 ze dne 31. 8. 2012 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. -115 ze dne 20. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2013 a kvalifikovaně doplněnou dne 3. 12. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo garantované d (dále jen " "), ve spojení s y a y.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. -7 ze dne 11. 4. 2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. -49 ze dne 14. 5. 2009, byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele podle čtyř platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 253 457 Kč a pro náklady exekuce. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Vladimír Plášil, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 7. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že důvody, o něž stěžovatel svůj návrh na zastavení exekuce (i odvolání) opíral (exekuční soud prý nezkoumal v nalézacím řízení validitu předložených důkazů a definici osoby plátce pojistného a nevyčkal rozhodnutí o správní žalobě proti platebním výměrům), nejsou důvody pro zastavení exekuce uvedené v Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu

Stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal s existencí dosud nerozhodnuté správní žaloby proti rozhodnutím Všeobecné zdravotní pojišťovny, které jsou vykonatelnými exekučními tituly. Nezabýval se ani procesním postupem odvolacího soudu, který porušil ustanovení o přítomnosti stěžovatele v odvolacím řízení a tím i právo garantované y. Uvádí, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo rozhodnuto, zakládají ve svém důsledku nepřezkoumatelnost rozhodnutí a rozpor s požadavky spravedlivého procesu. Je přesvědčen, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že k možnosti jeho ingerence do soudního řízení je nutno přistupovat přísně restriktivním způsobem, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup soudních orgánů zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě obecných soudů již nikterak odstranit. O takový případ však v posuzované věci nejde.

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovým námitkám, že se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal s existencí dosud nerozhodnuté správní žaloby, podané proti exekučním titulům, a že se nezabýval ani tvrzeným porušením ustanovení o přítomnosti stěžovatele v odvolacím řízení.

Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud se argumentem stěžovatele, že proti exekučnímu titulu podal správní žalobu, zabýval, byť jej neshledal způsobilým založit přípustnost dovolání podle Pokud vyšel z ustanovení , podle něhož podání žaloby nemá odkladný účinek na právní moc ani vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu, a dospěl k závěru, že důvodem k zastavení exekuce není samotné podání správní žaloby, ale až pravomocné zrušení exekučního titulu v příslušném řízení, k čemuž ve věci stěžovatele nedošlo, nelze jeho názoru, podloženému příslušným ustanovením zákona, cokoli vytknout. Jak správně uvedl již soud prvního stupně, jestliže stěžovatel docílí zrušení vykonatelných titulů, soud i bez návrhu nařízenou exekuci zastaví, nikoli však podle , jak se domáhal stěžovatel, ale podle ustanovení , které na tuto situaci přímo dopadá.

Vzhledem k tomu, že v době rozhodování o odvolání nebyly pravomocné a vykonatelné exekuční tituly zrušeny (nic takového stěžovatel ani netvrdil), k projednání jeho zjevně nedůvodného odvolání nebylo nutné nařizovat odvolací jednání. To bylo ostatně stěžovateli sděleno i v usnesení dovolacího soudu. Ústní jednání není z hlediska ústavního povinnou formou rozhodovacího procesu, zvláště u soudů vyšších instancí, kde z různých praktických důvodů se může jevit písemná forma jako vhodnější, zejména tam, kde nevyvstávají žádné skutkové nebo právní otázky (jak je tomu v projednávané věci), jež by nemohly být adekvátně vyřešeny na podkladě spisu a písemných sdělení stran. Rozhodnutí odvolacího soudu v nepřítomnosti stěžovatele tak nezasáhlo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti, krom obecného tvrzení o tzv. opomenutých důkazech, není obsaženo nic, co by prokazovalo opak.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.

Z uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu