Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2391/13

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Tomáše Pitra, zastoupeného JUDr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem Praha, Bělohorská 262/35, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku II. v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle d (dále jen "").

Napadeným usnesením ve výroku II. Vrchní soud v Praze z podnětu státní zástupkyně podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. , jímž bylo rozhodnuto, že podle § 231 odst. 1 trestního řádu za použití § 223 odst. 1 z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu, se zastavuje trestní stíhání stěžovatele pro skutky kvalifikované v obžalobě Městského státního zastupitelství v Praze jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona.

Stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze jeho trestní stíhání zastavil na základě závěru, že pokračování v trestním stíhání stěžovatele je nepřípustné z důvodu rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Vrchní soud v Praze však jeho rozhodnutí zrušil, neboť se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě jde o řízení, které ke dni vyhlášení amnestie trvá 8 a více let. Podle názoru stížnostního soudu nelze do započitatelné doby trvání trestního stíhání počítat časový úsek, kdy byl stěžovatel fakticky na útěku a vyhýbal se úkonům trestního řízení (od 8. 6. 2007 do 27. 7. 2010), tedy po dobu tří let, jednoho měsíce a devatenácti dní. Stěžovatel se závěrem Vrchního soudu v Praze nesouhlasí a tvrdí, že postupem vrchního soudu bylo zasaženo základní právo na osobní svobodu podle y a právo na spravedlivý proces podle y.

Ústavní soud přezkoumal argumenty předložené v ústavní stížnosti a napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Po stránce materiální pak spočívá v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

V případě trestních řízení Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (shodně např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel podává ústavní stížnost v situaci, kdy trestní řízení před soudy dosud neskončilo, návrh byl shledán předčasným.

Ústavní soud dodává, že uvedený závěr nebrání stěžovateli domáhat se dalšího posouzení dané věci. Stěžovatel může nepřípustnost trestního stíhání z důvodu aplikovatelnosti rozhodnutí o amnestii dále plně namítat v probíhajícím trestním procesu, včetně [srovnej § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu] případného dovolacího řízení. V návaznosti na tyto stěžovatelovy možnosti Ústavnímu soudu nezbývá, než odmítnout projednávanou ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel zjevně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, předložený návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2013

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj