Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2079/13

Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti B. Hyblera, t. č. Věznice Příbram, zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011 č. j. -2484, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2012 č. j. -2666 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2013 č. j. -83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti podal stěžovatel návrh na zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně nerespektující zásady právního státu ve smyslu y a princip rovnosti ve smyslu d (dále jen "") a zasahujících do jeho základních práv garantovaných a y. Stěžovatel dále uvádí, že mu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana ve smyslu y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí celou řadu výhrad skutkového i procesního charakteru. Nesouhlasí s konstrukcí skutkového děje, k níž dospěl nalézací i odvolací soud, neboť ji považuje za rozpornou s provedeným dokazováním. Stěžovatel má za to, že soudy zjištěný skutkový stav věci nemůže vést k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin a svým jednáním napomáhal ke spáchání trestného činu. Podle názoru stěžovatele skutková zjištění soudů nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry ve formě účastenství k tomuto trestnému činu. K porušení jeho ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že se trestní soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Postupem trestních soudů mělo dále dojít k porušení zásady objektivní pravdy, kdy soudy postupovaly v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Na podkladě takto nesprávně zjištěného skutkového stavu podle stěžovatele soudy provedly vadnou právní kvalifikaci.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel a další obvinění uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle , odst. 5 písm. a) , , (dále jen "") ve formě spolupachatelství podle a všichni byli shodně odsouzeni podle k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Dále jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 10 let. Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. Nově pak rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že jej uznal vinným spácháním pomoci ke zločinu zpronevěry podle k , odst. 5 písm. a) , za který jej nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se běžně obracet s návrhem na přezkoumání procesu a interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že její podstatou je jen opakovaná polemika stěžovatele s rozhodnutími trestních soudů. Ústavní soud nezjistil v rozhodnutí soudů žádná pochybení, která by svědčila o tvrzeném zásahu do základních práv stěžovatele. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna.

Dovolací soud pak reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které znovu použil v ústavní stížnosti. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud zdůraznil, že námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání jsou z velké části totožné s námitkami obsaženými v jeho odvolání, jakož i s námitkami, které byly součástí celé jeho obhajoby od počátku trestního řízení. Soudy obou stupňů se jimi zabývaly a řádně vypořádaly. Ohledně námitek stěžovatele, jimiž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování, dovolací soud konstatoval, že tyto námitky vybočují z mezí jím uplatněného dovolacího důvodu. Stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a s jejich skutkovými zjištěními a zaměňuje dovolání za další odvolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje stěžovatel. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se správnosti právního posouzení skutku jako pomoci ke zločinu zpronevěry podle k , odst. 5 , dovolací soud se k nim podrobně vyjádřil a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů je považuje za zjevně neopodstatněné. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a není nutno znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele.

Ústavnímu soudu podle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů ostatními soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález

sp. zn.

). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. např. nález

sp. zn.

), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nález

sp. zn.

). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.

Tvrzení stěžovatele o tom, že soudy svým postupem porušily zásady spravedlivého procesu podle hlavy pátéy není ničím podloženo. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele.

Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces (podle y) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl stěžovateli vyhovět. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu