Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2258/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Petrem Ťopkem, advokátem, sídlem v Praze 5, Malátova 17, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012 č. j. 60 ICm 3145/2011, -50, ( ), spojené s návrhem na zrušení části ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve slovech ";jde o incidenční spor", za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení , ve slovech ";jde o incidenční spor", , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 18. 6. 2012 a doplněnou dne 17. 12. 2012, se Jiří Kabourek (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o nevyloučení soudce Městského soudu v Praze JUDr. Jaromíra Harmacha z projednávání a rozhodování věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. . Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve slovech ";jde o incidenční spor".

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobce se v řízení před Městským soudem v Praze (dále též jen "insolvenční soud") domáhal podle určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu uzavřené žalovaným insolvenčním správcem JUDr. Josefem Cupkou v průběhu insolvenčního řízení na majetek dlužníka SAZKA, a. s. Dne 28. 11. 2011 insolvenční soud řízení o žalobě usnesením zastavil pro nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku aktivní legitimace žalobce, který nebyl účastníkem insolvenčního řízení.

Dne 12. 1. 2012 Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního soudu ze dne 28. 11. 2011 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s názorem, že nedostatek aktivní legitimace k podání incidenční žaloby je důvodem pro zamítnutí žaloby rozsudkem, nikoliv však důvodem pro zastavení řízení o takové žalobě pro nedostatek procesní podmínky řízení. V mezidobí žalobce podal námitku podjatosti rozhodujícího soudce insolvenčního soudu JUDr. Jaromíra Harmacha, kterou zdůvodnil poukazem na jeho (a současně i všech ostatních soudců Městského soudu v Praze) zjevně nepřátelský poměr k žalobci a na judikaturu Ústavního soudu vydanou v době účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání, která se dle jeho názoru plně uplatní i za účinnosti .

Dne 26. 3. 2012 Vrchní soud v Praze usnesením rozhodl, že soudce insolvenčního soudu JUDr. Jaromír Harmach není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. . Mimo jiné konstatoval, že od ústavních nálezů zmiňovaných žalobcem v námitce podjatosti došlo ke změně právní úpravy spočívající v tom, že byl zrušen zákon o konkursu a vyrovnání a od 1. 1. 2008 nabyl účinnosti , který v výslovně zakotvuje, že incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. Citované ustanovení zákona tudíž předpokládá, že incidenční spory budou rozhodovány v rámci insolvenčního řízení jako jeho součást, a jiný než insolvenční soudce, který projednává a rozhoduje v insolvenčním řízení podle rozvrhu práce, může incidenční spor projednat a rozhodnout, jen přikáže-li mu to předseda insolvenčního soudu, což se v daném případě nestalo ( ). To, že v incidenčním sporu rozhoduje soudce, jenž zároveň rozhoduje i v insolvenčním řízení, je tedy naopak zákonná zásada, která nemůže vést sama o sobě k závěru o podjatosti (nezaujatosti) soudce v řízení incidenčním. Za platnosti je nepřípadné odkazovat na ústavní nálezy týkající se podjatosti soudce rozhodujícího v konkursu z důvodu blízké vazby správce konkursní podstaty na rozhodujícího soudce, neboť ve způsobu jmenování insolvenčních správců pro insolvenční řízení došlo k zákonné změně ( ). Toto usnesení je předmětem ústavní stížnosti.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením porušil d (dále jen " ") z hlediska práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť "de facto zabránil tomu, aby mohl být o zákonem stanoveném opravném prostředku směřujícím proti rozhodnutí insolvenčního správce a insolvenčního soudu o prodeji podniku dlužníka mimo dražbu, rozhodnuto skutečně nezávislým a nezaujatým soudem, když vůbec žádným způsobem nepřihlédl k tomu, že je insolvenční správce osobou, jež má úzkou vazbu na rozhodujícího soudce."

Stěžovatel polemizoval s výše uvedenými právními názory Vrchního soudu v Praze obsaženými v napadeném usnesení a vyjádřil přesvědčení, že jmenovaný soud měl vycházet z ustálené judikatury Ústavního soudu představované nálezem ze dne 31. 8. 2004

sp. zn.

(N 121/34 SbNU 255).

Návrh na zrušení části ustanovení stěžovatel odůvodnil tvrzením, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, zejména článkem 36 odst. 1 y, a že jeho aplikace ve spojení s porušuje právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále uvedl, že na jeho věc se nevztahovalo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2012

sp. zn.

, neboť ve věci šlo o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu podle , v níž proti sobě nestojí insolvenční správce a popírající věřitel, jako je tomu v "běžném" incidenčním sporu, "ale jak insolvenční správce, tak i soudce, který prodej podniku mimo dražbu v konečném důsledku rozhodnutím, které lze napadnout žalobou, schválil." Podle stěžovatele tudíž incidenční spor o určení pravosti přihlášené pohledávky může insolvenční soudce projednat a rozhodnout, "ovšem je-li podána žaloba na určení neplatnosti smlouvy o prodeji majetkové podstaty mimo dražbu, jedná se o řízení, ze kterého tento soudce z povahy projednávaného sporu vyloučen."

III.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

, N 78/4 SbNU 243, nález ze dne 4. 3. 2004

sp. zn.

, N 34/32 SbNU 321, nález ze dne 4. 4. 2005

sp. zn.

, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012 nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele; Ústavní soud však připouští, že jím k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatele projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že dne 17. 10. 2012 usnesením

sp. zn.

(dostupným, stejně jako další jeho rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost (včetně s ní spojeného návrhu na zrušení ustanovení ) proti usnesení Vrchního soudu v Praze o nevyloučení soudkyně Krajského soudu v Praze z projednání a rozhodování incidenčního sporu o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka podle . Ústavní soud odklon od své dosavadní judikatury, představované především nálezem ze dne 8. 3. 2005

sp. zn.

(N 51/36 SbNU 543), odůvodnil argumentací, že nová právní úprava představovaná účinným od 1. 1. 2008 přinesla nový způsob jmenování insolvenčního správce předsedou insolvenčního soudu ( ), přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé ( ). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, minimalizujícím možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce. Obdobně Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 17. 9. 2013

sp. zn.

.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odklon od právního názoru vysloveného ve výše citovaných usneseních

sp. zn.

a

sp. zn.

ohledně nepodjatosti insolvenčního soudce v incidenčních sporech. Spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetku mimo dražbu, jsou incidenčními spory ( ). V tomto případě se jedná o obranný prostředek účastníků insolvenčního řízení v případě, že majetková podstata je zpeněžována prodejem mimo dražbu, který insolvenční správce může uskutečnit jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru ( ). Z dosud pravomocně neskončeného řízení vedeného žalobcem před Městským soudem v Praze, v němž se stěžovatel domáhá určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené žalovaným insolvenčním správcem JUDr. Josefem Cupkou v průběhu insolvenčního řízení na majetek dlužníka SAZKA, a. s., a zejména z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je zřejmé (jak bylo konstatováno již výše), že žalobce nebyl účastníkem insolvenčního řízení.

Ze stejných důvodů Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i s ústavní stížností spojený návrh na zrušení části ustanovení .

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení a návrh s ní spojený podle ust. z důvodu ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. října 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu