Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 86/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti společnosti Ruby Apartments, s. r. o., se sídlem Paříkova 910/11a, Praha 9, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. - 36 (36 ICm 1163/2011, ), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá pro porušení práva na spravedlivý proces a v jeho rámci práva na zákonného a nestranného soudce v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a domáhá se jeho zrušení, in eventum také zrušení ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ).

2. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, vede stěžovatelka jako žalobkyně proti JUDr. Ing. Heleně Horové, insolvenční správkyni dlužníka CON INVEST a.s., incidenční spor. V rámci uvedeného řízení stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Jitky Drobné, již odůvodnila tím, že jmenovaná soudkyně nesoudí jen incidenční spor, ale rozhoduje i v samotném insolvenčním řízení vedeném na uvedeného dlužníka a tato skutečnost znamená sama o sobě zvláštní vztah soudkyně k insolvenčnímu řízení a k žalované insolvenční správkyni, který je dán povahou insolvenčního řízení. Stěžovatelka se přitom dovolávala nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

a důvodů tam uvedených.

3. Vrchní soud stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti nevyhověl a konstatoval, že příslušná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Vrchní soud dospěl k závěru, že důvodem pro vyloučení soudkyně nejsou okolnosti, které spočívají v jejím postupu v projednávané věci či v jejím rozhodování v jiných věcech, věc rozhodující soudkyně se přitom vyjádřila tak, že k věci či účastníkům nemá žádný vztah. Důvodem podjatosti nemůže podle vrchního soudu být ani to, že soudkyně rozhoduje i v insolvenčním řízení, v jehož rámci je tento incidenční spor projednáván. V tomto směru soud poukázal na skutečnost, že po vydání zmiňovaného nálezu Ústavního soudu došlo ke změně právní úpravy, zákon o konkursu a vyrovnání byl zrušen a nahrazen (dále jen " "), jenž změnil způsob jmenování správců a v ustanovení předpokládá, že incidenční spory budou rozhodovány v rámci insolvenčního řízení jako jeho součást.

4. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s tvrzením porušení shora označených základních práv oponuje odůvodnění napadeného rozhodnutí s důrazem na to, že svou námitku podjatosti soudkyně rozhodující v incidenčním řízení o žalobě stěžovatelky na vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka odůvodňovala argumenty uvedenými v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, jehož důvodů podrobně ve stížnosti rozvedených se i nyní dovolává, přičemž obecnému soudu vytýká, že platnou právní úpravu neposuzoval komplexně. Stěžovatelka provádí srovnání příslušných ustanovení s předchozí právní úpravou a dospívá k přesvědčení, že stav právní úpravy se z pohledu hledisek uvedených v označeném nálezu v podstatě nezměnil. V souvislosti se zněním ustanovení dále stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se soud má vždy pokusit o ústavně konformní výklad zákona a není přitom vázán jeho doslovným zněním; ponechává však na úvaze Ústavního soudu, pro případ, že by dospěl k názoru, že ustanovení nelze vykládat jinak, než jak učinil obecný soud, zrušení uvedeného zákonného ustanovení.

5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a argumentací v ústavní stížnosti, posoudil stížnost jako neopodstatněnou, přičemž důvod k postupu podle v poměru k ustanovení sám neshledal. Ve svém závěru se Ústavní soud řídil svou předchozí judikaturou v obdobné věci téže stěžovatelky, a to usnesením ze dne 17. 10. 2012,

sp. zn.

.

6. Ústavní soud ještě za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání řešil obdobnou otázku vyloučení soudce z důvodu, že projednává a rozhoduje věc v konkursním řízení i v řízení incidenčním vyvolaném stejným konkursním řízením, přičemž při posuzování uvedené otázky považoval za určující koncepci vztahu mezi konkursním soudem a správcem majetkové podstaty, tak jak byla obsažena v zákoně o konkursu a vyrovnání (srov. nálezy

sp. zn.

,

,

,

). Na základě v té době platné právní úpravy tehdy Ústavní soud dovodil, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty - účastníkem řízení incidenčního sporu - není vztahem neutrálním a právě tuto okolnost považoval za objektivní důvod způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce rozhodujícího ve sporném incidenčním řízení, tak jak stanoví . Samotnou otázku vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním z hlediska případné podjatosti soudce Ústavní soud považoval za nepodstatnou, rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. A právě tato konstrukce se dle přesvědčení senátu posuzujícího tuto stížnost v důsledku nové právní úpravy provedené změnila.

7. Obecný soud se při svém rozhodování, jak poukazuje stěžovatelka, sice skutečně zabýval pouze jednou z okolností, z nichž dříve vycházel Ústavní soud, nicméně takto jím byla zhodnocena právě okolnost podle názoru Ústavního soudu pro konstrukci vztahu mezi oběma jmenovanými subjekty nejvýznamnější a pro hodnocení jeho povahy určující, totiž způsob jmenování insolvenčního správce. Ten je nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy ( ) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé ( ). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, minimalizujícím možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce. Vzhledem k nové právní úpravě je tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu, a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit.

8. Ústavní soud tedy uzavírá, že porušení shora označených základních práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím neshledal, a proto byla ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a argumentací v ústavní stížnosti, posoudil stížnost jako neopodstatněnou, přičemž důvod k postupu podle v poměru k ustanovení sám neshledal. Ve svém závěru se Ústavní soud řídil svou předchozí judikaturou v obdobné věci téže stěžovatelky, a to usnesením ze dne 17. 10. 2012,

sp. zn.

.

6. Ústavní soud ještě za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání řešil obdobnou otázku vyloučení soudce z důvodu, že projednává a rozhoduje věc v konkursním řízení i v řízení incidenčním vyvolaném stejným konkursním řízením, přičemž při posuzování uvedené otázky považoval za určující koncepci vztahu mezi konkursním soudem a správcem majetkové podstaty, tak jak byla obsažena v zákoně o konkursu a vyrovnání (srov. nálezy

sp. zn.

,

,

,

). Na základě v té době platné právní úpravy tehdy Ústavní soud dovodil, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty - účastníkem řízení incidenčního sporu - není vztahem neutrálním a právě tuto okolnost považoval za objektivní důvod způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce rozhodujícího ve sporném incidenčním řízení, tak jak stanoví . Samotnou otázku vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním z hlediska případné podjatosti soudce Ústavní soud považoval za nepodstatnou, rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. A právě tato konstrukce se dle přesvědčení senátu posuzujícího tuto stížnost v důsledku nové právní úpravy provedené změnila.

7. Obecný soud se při svém rozhodování, jak poukazuje stěžovatelka, sice skutečně zabýval pouze jednou z okolností, z nichž dříve vycházel Ústavní soud, nicméně takto jím byla zhodnocena právě okolnost podle názoru Ústavního soudu pro konstrukci vztahu mezi oběma jmenovanými subjekty nejvýznamnější a pro hodnocení jeho povahy určující, totiž způsob jmenování insolvenčního správce. Ten je nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy ( ) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé ( ). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, minimalizujícím možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce. Vzhledem k nové právní úpravě je tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu, a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit.

8. Ústavní soud tedy uzavírá, že porušení shora označených základních práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím neshledal, a proto byla ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu