Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2311/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA PLAST KLADNO, spol. s r. o. se sídlem v Kladně, Ke Stadionu 2347, zastoupené JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2011 č. j. -52 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. -99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013 č. j. -121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její věci, a to pro porušení jejích práv zaručených článkem 95 odst. 1 a článkem 96 y a dále články 36, 37 a 38 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2012 č. j. -99 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2011 č. j. -52 ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaných České republice - Ministerstvu financí a České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výroku specifikované částky z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že na základě ustanovení , o veřejných dražbách, vydražila výrobní areál, avšak posléze v důsledku jeho zrušení nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2005 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.) byla dražba rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 prohlášena za neplatnou. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že postup zákonodárného sboru v procesu přijímání zákona nelze považovat za úřední postup, neboť neexistuje pravidlo či postup, jak má člen Parlamentu hlasovat; proto odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem založit nelze.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2013 č. j. -121 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné; s odkazy na vlastní rozhodovací praxi i judikaturu Ústavního soudu aproboval závěr odvolacího soudu, že proces přijímání zákonů hlasováním v Parlamentu není nesprávným úředním postupem.

Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při posuzování jí uplatněného nároku vycházely striktně ze a nikoli z článku 36 odst. 3 y, který zakládá právo na náhradu škody bez ohledu na to, zda byla škoda způsobena mocí výkonnou, soudní či zákonodárnou, a podle nálezů

sp. zn.

a

sp. zn.

se aplikuje v případě škody způsobené státními orgány, na které nedopadá. Doplňuje, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva přičítá státu odpovědnost za porušení práva bez rozlišování typu státního orgánu způsobivšího škodu; dle jejího názoru odpovědný subjekt musí vždy existovat. Stěžovatelka také upozorňuje, že jednala v souladu s právním řádem a nemohla předvídat zrušení zákonného ustanovení se zpětnými účinky, pročež očekávala ochranu svého vlastnického práva získaného ve veřejné dražbě.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Takové podmínky k zásahu Ústavního soudu však v dané věci splněny nejsou. Závěry obecných soudů, že o situaci nesprávného úředního postupu nejde, vychází z ustálené judikatury jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Z ní vyplývá, že úřední postup ve smyslu článku 36 odst. 3 y identifikovat s výkonem zákonodárné pravomoci Parlamentem nelze; zrušení zákona nebo vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem sice může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, nezakládá však mu nárok na náhradu škody (srov. stanovisko pléna sp. zn. ze dne 28. 4. 2009, ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb., bod 13). Rozhodujícím hlediskem při posuzování, zda jde o úřední postup, je okolnost, zda výsledkem činnosti byl či nebyl normativní právní akt; ostatně ani vydání normativního právního aktu moci výkonnou znaky "úředního postupu" nenese (srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 7. 2010, N 138/58 SbNU 131; 253/2010 Sb., bod 18 a nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2011, N 15/60 SbNU 153). Jinak je tomu jen v případě pochybení administrativního aparátu Parlamentu při vyhlašování zákona, kdy Ústavní soud existenci nesprávného úředního postupu shledal a nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup parlamentní administrativy dovodil z přímé aplikace článku 36 odst. 3 y (srov. nález

sp. zn.

ze dne 22. 9. 1999, N 128/15 SbNU 221). Sluší se dodat, že y není - oproti názoru stěžovatelky - přímo aplikovatelný (viz jeho odstavec 4).

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu