Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1872/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo Sadová 553, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Českobratrská 1805, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 č. j. -276 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2011 č. j. -233, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou dne 14. 6. 2013 elektronicky) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku (podle a d).

2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. února 2011 č. j. -233, k odvolání žalobce (stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti) potvrdil rozsudek ze dne 21. ledna 2010 č. j. -143, ve výrocích ve věci samé, jimiž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se původní žalobce (Ing. Zdeněk Tryba) domáhal vůči žalované zaplacení částky 3 000 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. března 2000 do zaplacení a určení, že pohledávka uplatněná v řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. . Zbigniewem Sychrou, správcem konkursní podstaty úpadce AIR OSTRAVA spol. s r. o., proti žalované ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím (dále jen "sporná pohledávka"), přísluší po právu žalobci.

3. Odvolací soud uvedl, že se ve spise nachází potvrzení konkursního soudu, že souhlas soudu k prodeji pohledávky ve výši 3 000 000 Kč podle § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV") nebyl správci konkursní podstaty udělen. Soud prvního stupně se tomu blíže nevěnoval, a proto na tuto okolnost byl žalobce upozorněn odvolacím soudem a žalobci byla poskytnuta lhůta k ověření správnosti tohoto potvrzení, když současně bylo žalobci podle poskytnuto poučení o judikatuře Nejvyššího soudu. Následně byl odvolacím soudem připojen konkursní spis, z něhož byla ověřena správnost onoho potvrzení. Odvolací soud - cituje a zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV") - uzavřel, že se původní žalobce (ani nynější žalobce) nestal věřitelem sporné pohledávky proto, že JUDr. Zbigniew Sychra tuto pohledávku zpeněžil prodejem mimo dražbu (smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. ledna 2002, podle níž se věřitelem měla stát společnost CREDIT KORONA, a. s.) bez souhlasu konkursního soudu, pročež je smlouva o postoupení pohledávky absolutně neplatná. Nestala-li se společnost věřitelkou sporné pohledávky, nestali se jejími věřiteli ani její "nástupci" dle následně uzavíraných postupních smluv. Odvolací soud uvedl, že podle lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly uplatněny. Žalobce se svým odvoláním domáhal přezkoumání platnosti právního úkonu, protože nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupené pohledávce. Ačkoli krajský soud důvod neplatnosti opřel o neurčitost konkretizace postupované pohledávky, nachází se ve spise výše citované potvrzení konkursního soudu. Tuto okolnost odvolací soud nově nezjišťoval, vyplývala z obsahu spisu, jak mu byl předložen. Krajský soud pochybil, pokud nepřihlédl k absenci souhlasu konkursního soudu se smlouvou o postoupení pohledávky. Dále odvolací soud uvedl, že podmínkami platnosti právních úkonů se soud zabývá z úřední povinnosti, a nikoli jen k návrhu účastníků. Nejde-li o nepřípustnou novotu v rámci odvolacího řízení, přihlédne-li odvolací soud ke zjištění, které učinil a nevyužil krajský soud, a týká se okolnosti, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Žalobce byl o zjištěné absenci souhlasu konkursního soudu s postoupením pohledávky informován, stejně jako o důsledcích tohoto zjištění. Odvolacím soudem mu byla včas a řádně poskytnuta možnost k vyvrácení pravdivosti tohoto zjištění a důsledků z něj plynoucích.

4. Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení s odkazem na rozsudek sp. zn. . V něm formuloval závěr, podle kterého souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu ( ZKV), je předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží. V opačném případě to má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu ( obč. zák.). Odmítl v této souvislosti argumentaci dovolatele, podle které se označené rozhodnutí nemůže vztahovat na zpeněžení pohledávky, když z ustanovení a 2 ZKV plyne bez jakýchkoli pochybností opak. Stejně odmítl výhrady dovolatele, podle nichž "v prvostupňovém řízení nebyla otázka existence či neexistence souhlasu konkursního soudu s převodem pohledávek mimo dražbu uplatněná žádným z účastníků řízení, nebyla předmětem tvrzení ani dokazování, a jakožto novota neměla být předmětem projednání v odvolacím řízení", neboť tato skutečnost vyplývala z obsahu spisu (o nepřípustnou novotu, ať již posuzováno z hlediska koncentrace řízení nebo z hlediska neúplné apelace, evidentně nešlo). Stejně tak je podle Nejvyššího soudu konstantně zastáván názor, podle něhož k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, jestliže se soud o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud potvrdil závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, avšak z jiného důvodu, než uvedl prvostupňový soud (nebyl dán souhlas konkursního soudu k postoupení pohledávky) a Nejvyšší soud toto právní posouzení potvrdil, když vyslovil následující závěry: 1) pohledávka je převoditelným právem, 2) proto je prodejná, a tudíž ji lze nabýt příklepem v dražbě, 3) proto při zpeněžování majetku spočívajícího v pohledávkách v rámci konkursu se uplatní omezení obsažená v § 27 odst. 2 ZKV, neboli nutnost souhlasu soudu při prodeji mimo dražbu. Napadené usnesení tak zastává názor, že z § 27 odst. 1 a 2 ZKV plyne závěr, že pohledávku lze převádět prodejem. Tyto závěry Nejvyšší soud odůvodňuje odkazem na tři vlastní usnesení (sp. zn. , , ). Uvedené problematiky se však týká pouze usnesení sp. zn. , s nímž stěžovatel polemizuje, neboť podle jeho názoru předmětem dražby může být věcné právo, ale nikoliv právo z obligačního vztahu (pohledávka není věcným právem). zřetelně odlišuje koupi věci a postoupení pohledávky. Nelze dovodit možnost přechodu pohledávky příklepem v dražbě, když žádný zákon takovou možnost nejen neupravuje, ale typ toho vztahu to neumožňuje. Proto se ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání o prodeji mimo dražbu nemůže na převod pohledávky vztahovat. Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého "skutečnost ohledně absence souhlasu konkursního soudu k prodeji pohledávky mimo dražbu vyplývala z obsahu spisu" (viz sub 4). Podle stěžovatele odvolací soud tuto otázku nastolil sám a o vlastní újmě ji zkoumal a za tím účelem si opatřoval a prováděl vlastní důkazy.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit význam , který stanoví požadavky na formulaci návrhu k Ústavnímu soudu. Zde citovaný termín "patrno" značí, že obsah ústavní stížnost musí být pro Ústavní soud seznatelný, a to bez větších obtíží. O naplnění tohoto požadavku ze strany nynější ústavní stížnosti má však Ústavní soud pochybnosti, protože ústavní stížnost je vtělena do pouhého mailu. Z toho pak plynou důsledky jako velmi zhuštěný text, malé písmo a neexistence odstavců, což v souhrnu činí vypreparování obsahu ústavní stížnosti (z takové formy) pro Ústavní soud obtížné. Ústavní soud by příště však tak tolerantní k takové formě již být nemusel.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

9. rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (d) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Ani pokud jde o právní posouzení věci nelze soudu nic vytknout. Rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

10. Z těchto hledisek je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, když je především opakováním, popř. pokračováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se odvolací i dovolací soud dostatečně vypořádal, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí. In concreto lze uvést, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal mj. na vlastní rozhodnutí ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. . V něm byl racionálně logicky akceptovatelně vyargumentován i v nynější věci aplikovaný právní názor, podle kterého pohledávku lze převádět i prodejem v dražbě. Stěžovatel předkládá právní názor opačný, avšak neexistuje základní právo na právní názor odpovídající přesvědčení účastníka řízení či dokonce na jeho respektování. Ústavní soud není kompetentní zkoumat, který z konkurujících právních názorů je nejvíce racionální (míra racionality), možnosti ústavně právního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný. Tato podmínka splněna byla. Ústavní soud k tomu dodává, že názor stěžovatele jde již proti textu § 27 odst. 1 ZKV (i ve znění účinném v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, tj. ve znění do 30. 4. 2001), který hovoří o zpeněžení (ve veřejné dražbě či mimo dražbu) nejen "věcí", nýbrž i "jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot"; právě pod druhý termín pohledávka v obvyklé - a tudíž i předvídatelné - právnické terminologie (i zákonné) spadá. Hlavně však stěžovatel nepředkládá žádný rozumný věcný důvod, proč by postoupení pohledávky spadající do podstaty mělo mít zvláštní režim v tom smyslu, že by nevyžadovalo souhlas soudu při jejím převodu (prodeji) mimo dražbu. Smyslem takové ingerence soudu je především ochrana majetkové podstaty (věřitelů dlužníka) před nehospodárným vyváděním majetku z podstaty ze strany konkursního správce. Proto může soud při udělení souhlasu mj. stanovit podmínky pro prodej. To se vztahuje i na postoupení pohledávky, neboť i postoupení pohledávky se projeví v majetkové podstatě dlužníka. Rozdíl oproti smlouvě o koupi a prodeji věci (stěžovatelem dovolávané) je tak z hlediska uvedeného smyslu a účelu toliko ve formě.

11. Stěžovatel namítl, že z obsahu spisu skutečnost neexistence souhlasu konkursního soudu s postoupením pohledávky ze spisu nevyplývala, tato otázka v prvním stupni vůbec řešena nebyla. Odvolací soud podle stěžovatele sám nastolil tuto otázku, sám ji zkoumal a za tím účelem si opatřoval a prováděl vlastní důkazy. Ústavní soud k tomu uvádí, že na č. l. 114 skutečně bylo již v řízení před prvním stupněm založeno potvrzení konkursního soudu o absenci souhlasu konkursního soudu s postoupením pohledávky. Z hlediska ústavněprávního posouzení věci a dodržení ústavních kautel spravedlivého procesu je podstatné, aby touto okolností a jejím právním významem nebyl stěžovatel překvapen takovým způsobem, že by se až v rozhodnutí odvolacího soudu dozvěděl o její existenci a jejím právním významu pro věc samu, bez možnosti skutkově a právně protiargumentovat. To však nynější případ nebyl, jak se podává z výše uvedené rekapitulace rozhodnutí vrchního soudu.

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu