Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2566/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jiřího Součka, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze, Melantrichova 477/20, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013 č. j. -64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného Českého telekomunikačního úřadu ke zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění k nákladovému výroku uvedl, že postupoval dle , věty první, , neboť žaloba byla podána ještě před uplynutím šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí o rozkladu, a tudíž "nedůvodně" ( , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen "zákon o elektronických komunikacích").

V ústavní stížnosti, jež obsahově směřuje výlučně proti nákladovému výroku, stěžovatel namítá porušení svých práv garantovaných , a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nesouhlasí s výkladem zákona o elektronických komunikacích, ke kterému se soud uchýlil, neboť užití šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí o rozkladu je výjimečným opatřením, které musí být odůvodněno zejména složitostí konkrétní věci, nikoliv specifičností rozkladového řízení, jak dovodil městský soud. Stěžovatel poukazuje i na nutnost eurokonformního výkladu ustanovení zákona o elektronických komunikacích s ohledem na Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/21/ES, a rekapitulací průběhu řízení o rozkladu dokládá, že v nyní posuzované věci o situaci "zvlášť složitého případu" zjevně nešlo; odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

považuje proto v této věci za nepřípadný.

Ústavní soud je podle y (dále "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jen proto, že jiné opravné instance není.

V dané věci je zjevné, že stěžovatel toliko polemizuje s obecným soudem na úrovni jím užitého podústavního a podzákonného práva (zde § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích) a proti jeho výkladu klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně relevantně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud; posouzení, zda se v konkrétním případě jednalo o "případ zvlášť složitý", jež by odůvodňoval vydání rozhodnutí v prodloužené šestiměsíční lhůtě, bylo přitom předmětem správního (a posléze soudního) uvážení, k jehož přezkumu zde Ústavní soud povolán není.

Lze proto uzavřít, že městský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na základě vyložených (přísných) podmínek, očividně nenutí; jeho právní argumentace, již předestřel k obhajobě úsudku, že užití věty prvé je v dané věci namístě, je racionální a obhajitelná, což je pro ústavněprávní přezkum postačující.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu