Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4403/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Tamary Jaskovové, zastoupené Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 č. j. -112, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010 č. j. -59 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008 č. j. -10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení , a y (dále jen " "), , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v řízení o žalobě na obnovu řízení.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky potvrdil shora rovněž uvedené usnesení Městského soudu v Brně, jímž byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení "v pracovněprávní věci vedené pod sp. zn. "; oba soudy dospěly k závěru, že žaloba na obnovu řízení není přípustná ve smyslu ustanovení , neboť řízení, proti němuž směřoval návrh na obnovu, "neskončilo meritorně".

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné [ , a ve spojení s věty první a ]; vysvětlil, že soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti na stanovisku, zastávaném před obecnými soudy, setrvává a dovozuje, že z hlediska ustanovení není podstatné, "jakým způsobem bylo rozhodnuto", nýbrž že bylo rozhodnuto o "samotném předmětu řízení". Stěžovatelka dále namítá, že o její žádosti o osvobození od soudních poplatků a o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Miluše Říčkové, obsažených v žalobě na obnovu řízení, bylo rozhodnuto až po rozhodnutí soudu prvního stupně; v důsledku toho nebyla poučena o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce ( ) a v její věci rozhodoval soudce, o jehož případné nepodjatosti nebylo předem rozhodnuto.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené je významné potud, že se uplatní i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Co do interpretace ustanovení postačí v podrobnostech odkázat na rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v předmětné věci, ve vztahu k němuž není ostatně námitek ani z pohledu podústavní správnosti.

Vzhledem k argumentaci odvíjející se z , obsažené v ústavní stížnosti, je relevantní otázka, zda při jiné konstrukci žaloby (na základě případného stěžovatelčina zastoupení), by bylo možné o jejím úspěchu uvažovat. Ústavní soud je toho názoru, že nikoli, přičemž i v tomto směru plně poukazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (resp. na zde podaný výklad ustanovení ).

Současně stojí za zaznamenání, že důvody, jež stěžovatelka pro vyloučení soudkyně JUDr. Miluše Říčkové z projednávání její věci předložila, typicky způsobilými důvody podjatosti nejsou, a to očividně.

Není tudíž opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle vyloženého ustanovení v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu