Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1670/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Ludmily Lejnarové, zastoupená Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, AK se sídlem Pařížská 9, Praha 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2013 č. j. -49 a ze dne 20. 3. 2013 č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a a 2d (dále jen "") a porušení a y domáhala zrušení shora označených rozhodnutí.

Z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. a sp. zn. , vyplynulo, že řízení bylo zahájeno žalobou obchodní společnosti CFS - Financial Services, spol. s r. o., o zaplacení částky 12 200 Kč. Z důvodů uvedených v usnesení ze dne 27. 8. 2012 č. j. -42 soud vyloučil řízení o zaplacení částky 9 200,- Kč k samostatnému projednání a po provedeném dokazování žalobě vyhověl. Rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 8 949 Kč (výrok II.); rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. povinností zaplatit žalobkyni částku 9 200 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 11 616 Kč (výrok II.). Obvodní soud pro Prahu 4 potvrdil aktivní legitimaci žalobkyně a co do skutkového stavu konstatoval, že žalovaná porušila svoje povinnosti plynoucí z komisionářské smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně (dále jen "CFS, a. s.") tím, že pohledávky - přirážky k nezaplacenému jízdnému v městské hromadné dopravě - za Annou Malou, Robertem Matějkou, Michalem Smejkalem a Antonínem Karšulínem včas nevymáhala a žalobkyni nepředala informace a podklady potřebné k jejich vymožení, čímž jí způsobila škodu, neboť po podání žalob proti jmenovaným byly v jednotlivých řízeních vzneseny námitky promlčení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vyloučení části pohledávek k samostatnému řízení, což považovala za účelový postup s cílem posunout věc do roviny bagatelního sporu, ve kterém nelze rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumat v odvolacím řízení. Nesouhlasila rovněž s náhradově nákladovými výroky, neboť měla za to, že se jednalo o případy tzv. "formulářových žalob" ve smyslu nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, jehož závěry soud nerespektoval. V postupu soudu při dokazování stěžovatelka spatřovala stopy libovůle a jeho rozhodnutí označila za nepředvídatelná. Za porušení y stěžovatelka označila postup soudu, který neakceptoval její omluvu z nařízeného jednání, ačkoliv se řádně omluvila.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

V projednávané věci byla napadena rozhodnutí vydaná v tzv. bagatelních věcech (srov. ). Ústavní soud považuje za připomenout, že v řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 6. 2001, U 22/22 SbNU 387, usnesení ze dne 30. 9. 2002,

sp. zn.

ze dne 36. 3. 2009, či

sp. zn.

ze dne 7. 10. 2009 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 8. 1998).

Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního, nicméně Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (y), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95, nález

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003, N 128/31 SbNU 149, nález

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009, N 59/52 SbNU 583, nález

sp. zn.

ze dne 6. 1. 2009, N 1/52 SbNU 3, nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2010, N 184/58 SbNU 613).

V projednávané věci však pochybení signalizující extrémní vybočení obecného soudu ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu či v právním hodnocení Ústavní soud neshledal. V této souvislosti upozorňuje, že jeho posláním není nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech, zpravidla tehdy, je-li pochybení soudu v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ústavně právně relevantní a odůvodňuje zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377).

Po prostudování obsahu vyžádaných spisů nalézacího soudu má Ústavní soud za to, že stěžovatelce nebyla upřena práva zaručená v a y. Stěžovatelka využila svého práva a napadla vydaný platební rozkaz žalobkyně odporem, ve kterém se vyjádřila k žalobním námitkám (č. l. 27-38) a navrhla důkaz k ověření existence aktivní legitimace žalobkyně. Nalézací soud se jejími tvrzeními a návrhy zabýval a skutečnost, že nevyslechl navrženého svědka, insolvenčního správce úpadce CFS, a. s., nepředstavovalo pochybení, neboť závěr o aktivní legitimaci žalobkyně soud opřel o jiné důkazy v odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně označené; jejich důkazní hodnotu stěžovatelka relevantním způsobem nezpochybnila. Ústavní soud dále ověřil, že stěžovatelka byla řádně a včas předvolána k ústním jednáním, kterých se účastnil Mgr. Miloš Mencl, její zástupce na základě udělené plné moci, kterému bylo umožněno vystoupit před soudem, vyjádřit se k rozsahu dokazování a vznést závěrečný návrh. K rozhodnutí soudu o vyloučení části žalobního návrhu k samostatnému řízení Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí předpokládající samostatnou úvahu obecného soudu na základě konkrétních okolností případu, zásadně nepřezkoumává, pokud aplikace podústavního práva není svévolná či její interpretace není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález

, publ. in Sb. n. u., sv. 28, str. 347 (351), což v projednávané věci neshledal.

V ústavně právním přezkumu obstály i náhradově nákladové výroky nalézacího soudu, který rozhodl standardně podle zásady úspěchu ve věci ( ř.). Jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledává v rozporu s nosnými rozhodovacími důvody nálezu, na který stěžovatelka poukázala (nález

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz), neboť ten charakterizuje formulářovou žalobu jako návrh, který je natolik zvláštní a vymykající se běžnému návrhu na zahájení řízení, že je způsobilý ovlivnit přístup soudu v rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení již v jeho počátku a není tak potřeba zkoumat konkrétní okolnosti souzeného případu, jež jsou z povahy věci abstrahované od celkového kontextu jednání žalobce. Ústavní soud má za to, že o takový případ v projednávané věci nešlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2013

Ludvík David, v. r.

předseda senátu