Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1757/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. Václava Sládka, zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -31 ze dne 13. 3. 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -77 ze dne 23. 10. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu d (dále jen "") a v konečném důsledku i práva vlastnit majetek ve smyslu y. Soudy podle stěžovatele postupovaly také v rozporu s a y.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, podali právní předchůdci stěžovatele Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj návrh na zapsání předkupního práva s věcnými účinky v jejich prospěch. Toto právo mělo být zřízeno ve prospěch Marie Karpíškové a jejích právních nástupců (tedy již v té době žijících právních předchůdců stěžovatele) dne 12. 5. 1943 a následně vloženo rozhodnutím knihovního soudu do příslušné pozemkové knihy. V katastru nemovitostí však daný údaj chybí. Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, návrh posoudil jako návrh na provedení opravy chyby v katastrálním operátu, přičemž rozhodl tak, že se navrhovaná oprava neprovede. Podle správního orgánu nebyly splněny podmínky pro postup podle , o katastru nemovitostí České republiky , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jelikož z dané situace nevyplývá, že by se jednalo o zřejmou chybu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem v Praze. Žalobu podanou ve správním soudnictví zamítl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem. Stěžovatel (jehož právní předchůdci v mezidobí zemřeli) následně podal kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Podle Nejvyššího správního soudu je podstatou sporu otázka výkladu pojmu zřejmý omyl ve smyslu . Podle stěžovatele měl omyl spočívat v nepřevzetí údaje o předkupním právu ve prospěch Marie Karpíškové a jejích právních nástupců založeného knihovním soudem a evidovaného v pozemkové knize do evidence nemovitostí a následně do katastru nemovitostí. Nejvyšší správní soud prvně odkázal na svá předchozí rozhodnutí, v nichž se pojmem "zřejmý omyl" zabýval, přičemž uvedl, že omyl ve smyslu citovaného ustanovení je pravidelně způsoben činností pracovníka katastru a musí být zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Tímto postupem tedy nelze napravit jakýkoli nesoulad mezi evidovanými údaji a skutečností. Nejvyšší správní soud poté přiblížil složitý proces komplexního zakládání evidence nemovitostí a uvedl, že s ohledem na diskontinuitu zápisů věcných práv k nemovitostem je v daném případě velice obtížné prokazovat existenci zřejmého omylu při vedení katastru. Na tom nic nemění ani stěžovatelem předloženéy, jelikož ty mohou prokazovat pouze to, zda předkupní právo existovalo či existuje. V dané věci je tato skutečnost ovšem nerozhodná, pokud nebylo ve správním řízení spolehlivě zjištěno, že nepřevzetí tohoto údaje do evidence nemovitostí bylo zcela jednoznačným omylem pracovníka geodézie. Pouze na tyto situace je totiž vyhrazen postup podle .

Za daných okolností tedy institut opravy chyb v katastrálním operátu není vhodným nástrojem pro nápravu tvrzené nesprávnosti. Nejvyšší správní soud také připomněl, že jeho závěry neznamenají popření práva, jelikož stěžovatel se jej nadále může domáhat cestou žaloby v občanském soudním řízení, což ostatně již učinil.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž správním soudům vyčítá, že odmítají poskytovat ochranu zcela jednoznačně prokázanému právu, jehož existenci údajně sami shledávají. Stěžovatel dále uvádí, že z řízení nevyplynuly žádné jiné důvody, proč předkupní právo nebylo do evidence nemovitostí převedeno, a nelze tedy vycházet z nijak neopodstatněné domněnky o možné existenci takových důvodů. Správním soudům je též vyčítán přepjatý formalismus při aplikaci . Stěžovatel také připomíná, že rozhodnutí knihovního soudu, jímž byla věc závazně pravomocně rozhodnuta, nikdy nezaniklo ani nebylo zrušeno či změněno. Není tedy možné, aby jiný orgán v jiném řízení téže osobě toto právo odňal.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace či interpretace jednoduchého práva, pokud v ní zároveň nespatří porušení ústavně zaručených práv či svobod. V dané věci Ústavní soud žádné takové porušení neshledal.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pečlivě a detailně odůvodněno a nechybí v něm ani odkaz na vlastní ustálenou judikaturu ohledně interpretace . Ústavní soud přitom již v minulosti uvedl, že výkladu předmětného ustanovení zastávanému Nejvyšším správním soudem nelze z ústavního hlediska nic vytknout (srov. usnesení Ústavního soudu

ze dne 31. 3. 2011). Možnosti ústavního přezkumu jsou tímto vyčerpány, a ve zbytku tedy Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, se kterým se plně ztotožňuje.

Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že v řízení před správními soudy se řešilo pouze to, zda je stěžovatel oprávněn domáhat se svého práva postupem podle . Napadenými rozhodnutími nebylo odňato žádné hmotné právo stěžovatele, jelikož ten se jej nadále může domáhat u nestranných a nezávislých soudů v občanském soudním řízení, což také učinil (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. -380 ze dne 29. 2. 2012, proti kterému stěžovatel podal ústavní stížnost vedenou pod

sp. zn.

).

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují vady, jež by zasahovaly do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Rozhodnutí jsou řádně a důkladně odůvodněna, interpretace podústavních předpisů je přiléhavá a nejeví známky libovůle.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2013

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu