Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1903/12

Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem Jungmannova 855/7, Jablonec nad Nisou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -210 ze dne 12. 6. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -226 ze dne 27. 9. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doplněný přípisem právního zástupce ze dne 21. 10. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. a spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. , které si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že Okresní soud v Blansku rozsudkem č. j. -185 ze dne 9. 8. 2011 shledal stěžovatele vinným přečinem krádeže dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu (body 1 až 5 výroku), přečinem poškození cizí věci podle (body 2 až 4 výroku) a přečinem porušování domovní svobody podle , odst. 2 (body 1, 2 a 4 výroku), za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců. Okresní soud dále stěžovatele zavázal uhradit poškozeným Blance Jenišové a Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu ve výši 2.500,- Kč, resp. 59.561,90 Kč; poškozenou Blanku Jenišovou pak soud odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Blansku bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. -226 ze dne 27. 9. 2011 zamítnuto. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. -274 ze dne 20. 12. 2011 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Okresní soud v Prostějově rozsudkem č. j. -197 ze dne 3. 4. 2012 dle zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. -185 ze dne 9. 8. 2011, ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. -226 ze dne 27. 9. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí, která měla ve výroku o vině svůj podklad, a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným pokračujícím přečinem krádeže dle , odst. 2, 3 (body 1 až 7 výroku), pokračujícím přečinem poškození cizí věci dle (body 1, 2, 4, 6 a 7 výroku) a pokračujícím přečinem porušování domovní svobody dle , 2 (body 2 a 4 výroku), za což se odsuzuje ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Ve vztahu ke dvěma dílčím útokům přečinu krádeže dle , odst. 2, 3 a přečinu poškození cizí věci podle byl stěžovatel obžaloby zproštěn dle § 226 písm. c) trestního řádu. Stěžovateli byla uložena povinnost uhradit poškozeným Blance Jenišové a Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu ve výši v rozsudku specifikované; se zbytkem jejich nároku je okresní soud, společně s poškozenou společností Kooperativa pojišťovna a. s., odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel podal proti výroku o vině a trestu odvolání, které krajský soud usnesením č. j. -210 ze dne 12. 6. 2012 jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu č. j. -226 ze dne 27. 9. 2011 a usnesení krajského soudu č. j. -210 ze dne 12. 6. 2012 ústavní stížností, v níž namítal, že se nedopustil dílčího útoku uvedeného ve výroku rozsudku Okresního soudu v Blansku pod bodem 1, ani nezpůsobil poškozené Jednotě, spotřební družstvo Boskovice, škodu uvedenou v bodě 5 výroku rozsudku. Krajský soud dle jeho názoru přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Blansku toliko formálně, aniž by se vypořádal s konkrétními námitkami, které stěžovatel v odvolání vznesl. Stejným deficitem pak dle stěžovatele trpělo i usnesení krajského soudu č. j. -210 ze dne 12. 6. 2012. Stěžovatel měl za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu a d, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy, svědčící o jeho nevině, a výše škody byla určena bez provedení řádného dokazování. Krajský soud v obou případech nenapravil procesní vady předchozího řízení a svým postupem odňal stěžovateli možnost obhajoby, čímž porušil zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti jeho účastníků. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby napadená rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro meritorní přezkum napadených rozhodnutí, tzn. především, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda byla přípustná.

Stěžovatel svou ústavní stížností napadl jak usnesení krajského soudu č. j. -226 ze dne 27. 9. 2011, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. -185 ze dne 9. 8. 2011, tak usnesení krajského soudu č. j. -210 ze dne 12. 6. 2012, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. -197 ze dne 3. 4. 2012.

Dle , ve znění účinném do 31. 12. 2012, bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Blansku, resp. na něj navazujícímu usnesení krajského soudu č. j. -226 ze dne 27. 9. 2011, bylo posledním procesním prostředkem k ochraně práva dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. -274 ze dne 20. 12. 2011. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 3. 2. 2012, z čehož vyplývá, že předal-li stěžovatel svou ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 21. 5. 2012, učinil tak zjevně po uplynutí zákonné lhůty. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, směřující vůči usnesení krajského soudu č. j. -226 ze dne 27. 9. 2011, odmítl jako opožděnou dle .

III.

V části, v níž ústavní stížnost směřovala vůči usnesení krajského soudu č. j. -210 ze dne 12. 6. 2012, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. -197 ze dne 3. 4. 2012, byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti vyžadované , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí.

Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Námitkami stěžovatele, které se vztahovaly k dílčím útokům pokračujících trestných činů, za něž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. -185 ze dne 9. 8. 2011, se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť citovaný rozsudek, resp. na něj navazující usnesení krajského soudu č. j. -226 ze dne 27. 9. 2011, nebyly ústavní stížností napadeny, resp. nebyly napadeny včas. Okresní soud v Prostějově sice rozsudek Okresního soudu v Blansku postupem dle § 45 odst. 1 trestního zákona zrušil a nově rozhodl o vině a trestu za všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nicméně byl přitom (u dílčích útoků uvedených pod body 1 až 5 rozsudku) vázán skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Blansku (srov. Šámal, P. a kol. , 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 627). Ústavní soud mohl podrobit svému přezkumu toliko ty závěry Okresního soudu v Prostějově, které neměly svůj původ v předchozím řízení před Okresním soudem v Blansku, v rámci kterého, jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel řádnou ústavní stížnost nepodal.

Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. -197 ze dne 3. 4. 2012, resp. usnesení krajského soudu č. j. -210 ze dne 12. 6. 2012, stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou konkrétní námitku nevymezil, nicméně Ústavní soud není odůvodněním ústavní stížnosti vázán, proto zmíněná rozhodnutí přesto podrobil ústavnímu přezkumu a dospěl k následujícím závěrům:

Ústavnímu soudu dle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily; odůvodnění těchto rozhodnutí byla logická a konzistentní a obecné soudy se v jejich rámci přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami obhajoby. Extrémní rozpor mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními Ústavním soudem shledán nebyl a stejně tak nebyla zjištěna ani existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel se ostatně k trestné činnosti, pokud šlo o dílčí útoky uvedené pod body 6 a 7 rozsudku Okresního soudu v Prostějově, doznal a jeho námitky směřovaly toliko do výše trestu, což je otázka, do níž Ústavnímu soudu, až na zcela výjimečné případy, nepřísluší ingerovat (srov. např. body 49 a 50 nálezu Ústavního soudu sp zn.

ze dne 28. 11. 2011, bod 13 usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2010, usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 10. 2011 a řadu dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost, v části směřující vůči usnesení krajského soudu č. j. -210 ze dne 12. 6. 2012, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu