Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
79913.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 619/13
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1371/2012 ze dne 7. 11. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 33/2012 ze dne 5. 6. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 72/2011 ze dne 23. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") i čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění v podstatě dopustil tak, že dne 16. 7. 2011 kolem půlnoci v obci K. po předchozí slovní a fyzické potyčce s poškozeným Pavlem P. (jedná se o pseudonym), tohoto napadl nožem a způsobil mu bodnou ránu zad nad pravou lopatkou a hlubokou řeznou ránu zevní plochy části pravého bérce s přetnutím lýtkového nervu s částečnou obrnou s nutností specializované neurologické operace a následným podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 6 měsíců, přičemž nelze vyloučit ani trvale sníženou hybnost pravé končetiny. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 2 T 205/2007 (za obdobné jednání) odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na dobu pěti let. Za uvedený zločin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly jednostranně v jeho neprospěch, neboť uvěřily verzi poškozeného, důkazy svědčící v jeho prospěch hodnotily nesprávně a návrhy obhajoby na doplnění dokazování bezdůvodně zamítaly. Soud na základě jednostranně shromážděných důkazů včetně neobjektivního lékařského znaleckého posudku zjistil skutkový stav shodně s obžalobou; stěžovatel je však přesvědčen, že provedením navržených důkazů by bylo docíleno, že obžalobou shromážděné důkazy by se staly nepoužitelnými a nevěrohodnými a skutek by musel být překvalifikován jako nutná obrana, případně ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky či z nedbalosti.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Ústavní soud, vycházeje z uvedených východisek a mezí své přezkumné činnosti, neshledal v postupu obecných soudů vady, jež by vyžadovaly jeho kasační zásah. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Důkladně se zabýval nejen klíčovou výpovědí poškozeného, o jejíž věrohodnosti navzdory námitkám stěžovatele nepochyboval s ohledem na další provedené důkazy, které tuto výpověď podporovaly (především výpověď svědkyně Burešové, znalecký posudek z odvětví soudního lékařství, videozáznam o provedené rekonstrukci), ale i důkazy obhajoby (zejména předloženým znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, přičemž vysvětlil, proč nebylo možné tomuto důkazu přiznat relevanci). Náležitě a přesvědčivě též objasnil, proč považoval verzi stěžovatele o průběhu celého konfliktu, dle níž měl být poškozeným napaden ve chvíli, kdy po první vzájemné fyzické potyčce hledal ztracenou botu, a nožem mu zasadil dvě rány jen proto, aby odvrátil jeho trvající útok proti svému tělu, popřípadě že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného chování poškozeného, za účelovou a odporující zjištěním, vyvozeným z provedeného dokazování. Odvolací soud se s jeho skutkovým i právním hodnocením plně ztotožnil, podrobně se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele (které uplatňuje i v ústavní stížnosti) a vysvětlil, proč v žádném případě nešlo o nutnou obranu či o exces z mezí nutné obrany. Rozhodnutí soudu prvního stupně zkorigoval toliko v rámci úvah o trestu. Ke skutkovým i právním závěrům ostatně neměl výhrady ani soud dovolací, který nezjistil, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně či že by jejich rozhodnutí v tomto ohledu byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele za jednání, kvalifikované jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či jiná ústavně garantovaná práva. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů byla učiněna, a vyvozenými právními závěry ani svévole v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu