Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1451/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Gajdaruse, zastoupeného Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Francouzská 16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013 č. j. -35 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2012 č. j. -5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v jeho občanskoprávní věci, a to pro tvrzená porušení jeho základních práv a svobod zaručených článkem 2 odst. 3, , a y, jakož i a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. -5 z důvodu překážky litispendence zastavil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke specifikovaným nemovitostem, vedené mezi stěžovatelem (žalovaným) a žalobci Ing. Milanem Vandasem, Mgr. Jakubem Krausem a Lenkou Krausovou (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), neboť žalobci sice z procesního hlediska zavinili zastavení řízení, avšak stěžovateli dosud žádné náklady nevznikly.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2013 č. j. -35 usnesení soudu prvního stupně v nákladovém výroku potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K námitce stěžovatele, že v době doručení napadeného usnesení byl právně zastoupen, uvedl, že shledá-li soud podmínky pro zastavení řízení, nemusí vyčkávat s rozhodnutím o nákladech řízení do okamžiku, než bude příslušné usnesení doručeno protistraně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v okamžiku doručení usnesení obvodního soudu (dne 13. 11. 2012) byl zastoupen advokátkou, a ta již dne 4. 11. 2012 doručila soudu oznámení o převzetí zastoupení a následujícího dne i vyjádření ve věci samé, následkem čehož mu - oproti závěru obvodního soudu - náklady řízení vznikly. Stěžovatel dále poukazuje na to, že žaloba byla podána výlučně Lenkou a Jakubem Krausovými (nikoli rovněž Ing. Milanem Vandasem), a uvádí též, že nebyl povinen náklady řízení vyčíslovat, ale postačilo, pokud nárok na jejich náhradu uplatnil, což učinil dne 5. 11. 2013. Konečně upozorňuje na to, že žalobci opakovaně podávají a berou zpět tutéž žalobu, aby mohli řízením disponovat a zabránit konečnému rozhodnutí.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Ze stěžovatelem dovolávaného článku 36 odst. 1 y tedy neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá; výjimkou jsou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ve stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí. Obecné soudy nadto nijak nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že stěžovateli žádné náklady řízení nevznikly; napadené usnesení obvodního soudu bylo totiž vypraveno dne 31. 10. 2012 a nezastiženému stěžovateli připraveno k vyzvednutí dne 2. 11. 2012, čímž i dříve, než soudu oznámil, že je právně zastoupen.

Otázka, zda je Ing. Vandas žalobcem v projednávané věci, je pak bezvýznamná, a rovněž tvrzené obstrukční podávání žalob žalobci není pro posouzení věci relevantní.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu