Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1304/11

Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Petra Kielkowského, zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 2. 2011 č. j. -46, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež bylo vydáno v jeho občanskoprávním sporu, který vedl jako žalobce proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. .

Domnívá se, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno jednak jeho ústavně zaručené základní právo na legitimní očekávání ochrany majetku, zaručené mu článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jednak základní právo na soudní ochranu, zaručené mu článkem 36 odst. 1 d (dále jen " "). Rozhodnutí též mohlo porušit ustanovení článku 1 věty první y (rovnost v právech) a článku 11 věty druhé y (ochrana vlastnického práva).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Stěžovatel jako žalobce se poddlužnickou žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplacení částky 80 000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok zakládal na skutečnosti, že žalované Ministerstvo vnitra odmítlo provádět exekuční srážky ze zvláštních finančních prostředků, které vyplácelo chráněnému svědkovi R. Z. v režimu ustanovení a , o zvláštní ochraně svědka, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen " "). Exekuční řízení probíhalo u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , exekuční příkaz vydal dne 1. 8. 2006 soudní exekutor Exekutorského úřadu Frýdek-Místek Mgr. Jan Raich pod č. j. 73 Ex 57/05-18. V tomto exekučním řízení vystupoval stěžovatel jako oprávněný; chráněný svědek R. Z. vystupoval jako povinný. Podání poddlužnické žaloby na Ministerstvo vnitra opíral stěžovatel o ustanovení , umožňující oprávněnému uplatnit proti plátci mzdy u soudu právo na vyplacení částek, které měly být sraženy ze mzdy povinného. Dovozoval přitom z ust. (Srážky z jiných příjmů), že ustanovení o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy se mají použít i na výkon rozhodnutí srážkami ze zvláštních finančních prostředků, které se vyplácejí chráněnému svědkovi.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. -20 žalobu o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím zamítl.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2008 č. j. -34 prvoinstanční rozsudek potvrdil. Uvedl, že finanční prostředky, vyplácené povinnému R. Z. podle , nejsou příjmy ve smyslu ; tyto prostředky slouží pro účely zvláštní ochrany a pomoci, jsou vyňaty z režimu právních předpisů upravujících nakládání s finančními prostředky státu, včetně daňových, a proto zákon neurčuje jejich výši ani nestanoví právní titul nakládání s nimi.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z a namítal nesprávné právní posouzení věci [ ]. Dovolatel oponoval názoru odvolacího soudu tvrzením, že o tom, kdo je plátce mzdy a jaký konkrétní příjem má být postižen, má rozhodovat soud (soudní exekutor) ve vykonávacím či exekučním řízení, a nelze o tom rozhodovat v rámci sporného řízení o poddlužnické žalobě. Současně vyslovil nesouhlas s názorem, že finanční prostředky vyplácené podle a nelze exekucí postihnout; tyto příjmy slouží chráněné osobě a nahrazují mzdu či jiné příjmy povinné osoby a není důvod vyjímat je z exekuce.

Dovolání bylo posouzeno podle a odst. 3 jako přípustné, neboť Nejvyšší soud se dosud nezabýval povahou příjmů poskytovaných chráněné osobě podle Nicméně dovolání bylo rozsudkem dovolacího soudu ze dne 21. 2. 2011 č. j. -46 zamítnuto jako nedůvodné podle , části věty před středníkem Dovolací soud aproboval argumentaci odvolacího soudu, že zvláštní finanční prostředky, vyplácené chráněnému svědkovi podle , nejsou příjmy ve smyslu a nelze je postihnout exekucí. Ministerstvo vnitra neporušilo žádnou povinnost, pokud odmítlo ve prospěch oprávněného (žalobce) provést srážky ze zvláštních finančních prostředků podle exekučního příkazu k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů.

Dovolací soud na podporu svého rozhodnutí argumentuje stanoviskem občanskoprávního kolegia ze dne 10. 6. 1965 sp. zn. -12, z něhož dovozuje, že soud v řízení o poddlužnické žalobě je oprávněn zkoumat, zda plátce mzdy či jiného příjmu měl srážky provádět. Plátce mzdy je přitom povinen srážky provádět pouze tehdy, vznikne-li povinné osobě nárok na mzdu či jiný příjem ve smyslu

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry dovolacího soudu a opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém dovolání.

Opětovně vyslovuje názor, že zvláštní finanční prostředky spadají mezi tzv. jiné příjmy ve smyslu Opačný názor, zastávaný obecnými soudy, prý de facto znamená "ukrytí" dlužníka státem před procesními prostředky, které stát poskytuje věřiteli k možnosti domoci se své pohledávky. O obecné otázce, že tyto finanční prostředky jsou postižitelné srážkami ze mzdy a jiných příjmů, již prý jednou pravomocně rozhodl soud (v daném případě soudní exekutor) tím, že vydal příslušný exekuční příkaz (rozhodnutí o nařízení výkonu soudního rozhodnutí) a není proto namístě, aby o tom bylo opětovně rozhodováno v řízení o poddlužnické žalobě.

Tím, že finanční příjmy povinné osoby - chráněného svědka nemohou být postiženy exekucí, je povinný, podle názoru stěžovatele, oproti věřiteli zvýhodňován. Dochází tím prý k porušení rovnosti v právech účastníků právního vztahu, je porušeno právo na ochranu vlastnického práva věřitele (k vykonatelné pohledávce) a jeho právo na legitimní očekávání ochrany jeho majetku.

Argumentaci dovolacího soudu odkazem na citované (prý "v podstatě historické") stanovisko jeho občanskoprávního kolegia pokládá stěžovatel za nepřiléhavou.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257).

Žádná taková protiústavní pochybení nebyla v této věci shledána.

Interpretace v dané věci aplikovaných zákonných ustanovení ( , a ) tak, jak ji uskutečnily obecné soudy, se Ústavnímu soudu jeví jako akceptovatelná. Soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci dovodit nelze.

Rozhodnutí dovolacího soudu, napadené ústavní stížností, je důkladně a transparentně odůvodněno; Ústavní soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu