Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3465/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti PeHToo, a. s., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1067/25, zastoupené JUDr. Václavem Zemanem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2011 č. j. -74, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2011 č. j. -39, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. května 2010 č. j. 44091/010-9010-15.4.2010-17/HS a rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Domažlice ze dne 26. března 2010 č. j. 44001/110-9010-4.1.2010-5/PPoj/So, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného d (dále jen " "), jakož i porušení a y (dále jen " "), a , y, zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů a orgánů správy sociálního zabezpečení.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Okresní správa sociálního zabezpečení Domažlice rozhodnutím ze dne 26. března 2010 č. j. 44001/110-9010-4.1.2010-5/PPoj/So zamítla žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti uhrazeného stěžovatelkou za období leden až červen 2007. Stěžovatelkou podané odvolání Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 14. května 2010 č. j. 44091/010-9010-15.4.2010-17/HS zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Stěžovatelka se proto domáhala zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení podanou správní žalobou u Krajského soudu v Plzni, který však její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. února 2011 č. j. -39. Ve svém rozhodnutí krajský soud poukázal na to, že spornou právní otázkou se velmi podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010 č. j. -88. S jeho závěry se krajský soud ztotožnil a zaujal stejný právní názor, tedy že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možno tento pojem ze , o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 (dále jen "zákon o pojistném na sociální zabezpečení"), s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Konstatoval v této souvislosti, že stěžovatelka v žalobě ani netvrdila, že by byl její případ po skutkové či právní stránce odlišný od výše citovaného případu posuzovaného Nejvyšším správním soudem, a že stěžovatelka odvedla pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, aniž by tvrdila, že ho odvedla v nesprávné výši. Proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. srpna 2011 č. j. -74 zamítl s poukazem (obdobně jako krajský soud) na svůj rozsudek ze dne 25. 2. 2010 č. j. -88, jehož závěry je třeba v plném rozsahu aplikovat i na souzenou věc, která je skutkově i právně totožná.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zákon o pojistném na sociální zabezpečení v § 3 zakládá povinnou účast v systému sociálního zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zaměstnavatelům definovaným v tomto ustanovení. Dále v ustanovení stanoví, že výše pojistného se stanoví procentní sazbou z vyměřovacího základu zajištěného za rozhodné období. Výše vyměřovacího základu však tímto zákonem nebyla stanovena. K nápravě této legislativní chyby přijala vláda , které s účinností od 1. března 2007 do 1. července 2007 upravovalo způsob stanovení vyměřovacího základu organizace, resp. malé organizace. I Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010 č. j. -88 shledal, že toto nařízení je právně retroaktivní, neboť zpětně za měsíce leden a únor 2007 ukládalo organizacím a malým organizacím, které za tyto měsíce neodvedly pojistné, odvést za měsíc březen 2007 pojistné z vyměřovacího základu za měsíce leden, únor a březen 2007. K tomu pak Nejvyšší správní soud dodal, že i při neexistenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona o pojistném na sociální zabezpečení s potřebnou mírou určitosti vymezit, s čímž se stěžovatelka neztotožňuje. Poukazuje v této souvislosti na to, že správní orgány i správní soudy svými rozhodnutími akceptovaly a zahladily nezákonný postup moci výkonné spočívající v přijetí , a dále argumentuje, že české právo není založeno na precedentních rozhodnutích, a že cílem interpretace je vykládat nejasnosti právní úpravy, nikoliv dotváření práva. Správní orgány i správní soudy se svým postupem spočívajícím v odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. -88 podle názoru stěžovatelky dopustily porušení zásady předvídatelnosti práva, neboť de facto připustily, aby mezera v právu byla pod zástěrkou interpretace dotvořena pomocí soudního rozhodnutí, které je závazné pouze inter partes. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí správních soudů a orgánů správy sociálního zabezpečení zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. .

5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, jež stěžovatelka uplatňovala již v řízení před správními soudy, které se jimi v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.

6. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného/správního soudnictví, není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Podle y je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadenými rozhodnutími skutečně došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

7. Základem ústavní stížnosti je problematika, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně a jejíž geneze je dostatečně seznatelná z podrobného odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2011 č. j. -74, ale především z jeho předobrazu - již výše opakovaně citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2010 č. j. -88. V něm je poprvé podrobně popsána stěžovatelkou nesdílená interpretace legislativního lapsu, a to způsobem zcela srozumitelným a jasným. K tomu Ústavní soud konstatuje, že toto pilotní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo již dříve předloženo Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího správního soudu a Ústavní soud se danou věcí obsažně zabýval a dne 19. 6. 2012 vydal usnesení pod

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stejně postupoval Ústavní soud i v dalších obdobných věcech, o nichž rozhodl usneseními ze dne 24. 7. 2012

sp. zn.

a ze dne 30. dubna 2013

sp. zn.

(obě dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nemá ani v nyní souzené věci důvod na argumentaci uvedené v předcházejících svých rozhodnutích cokoliv měnit, a proto pro stručnost na tato rozhodnutí, a to zejména na zmíněné podrobné odůvodnění usnesení

sp. zn.

, odkazuje.

8. Ústavní soud tedy neshledal v řízení před správními soudy a orgány správy sociálního zabezpečení, z nichž vzešla v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí, stěžovatelkou namítaná pochybení. Soudy nepřekročily meze uložené jim zákonem a věc projednaly v zákonných mezích způsobem, který zákon předvídá. Ústavní soud tak neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích ústavně zaručených základních práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu