Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3455/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky BORGERS CS, s. r. o., se sídlem Mánesova 81, Plzeň, IČ: 49787365, zastoupené JUDr. Václavem Zemanem, advokátem se sídlem Sedláčkova 11, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. -69, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2011, č. j. -34, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 5. 2010, č. j. 4409/010-9010-23.4.2010-27/HF, a proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Rokycany ze dne 30. 3. 2010, č. j. 44008/010-9010-4.1.2010/2 An, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Okresní správa sociálního zabezpečení Rokycany žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti uhrazeném stěžovatelkou za období leden až červen 2007 rozhodnutím ze dne 30. 3. 2010, č.j. 44008/010-9010-4.1.2010/2 An, zamítla. Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň, rozhodnutím ze dne 21. 5. 2010, č. j. 4409/010-9010-23.4.2010-27/HF, odvolaní stěžovatelky zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. -34, správní žalobu zamítl. Poukázal na to, že spornou právní otázkou se velmi podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č. j. -88, zejména v jeho bodech 33-39 a 40-51; s jeho závěry se krajský soud ztotožnil a zaujal stejný právní názor, tedy že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Žaloba stěžovatelky byla ve své podstatě pouhým vyjádřením nesouhlasu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku; stěžovatelka ani netvrdila, že by byl její případ po skutkové či právní stránce odlišný od případu posuzovaného kasačním soudem, a ani krajský soud neshledal takovou odlišnost. Krajský soud se rovněž neztotožnil s názorem stěžovatelky, že výklad Nejvyššího správního soudu byl účelový a rozporný s principy demokratického právního státu; odkázal na precizní odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, z něhož je patrné, proč je naopak stěžovatelčin právní názor mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů a celkového kontextu interpretované normy a historie vzniku a novelizací zákona, a proto neodpovídající principu materiálního právního státu. Pokud stěžovatelka tvrdila, že legislativní stav v období leden až červen 2007 znamenal nemožnost splnění povinnosti zaplatit pojistné, pak krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti odvedla a současně netvrdila, že by je odvedla v nesprávné výši. Stěžovatelčina tvrzení o nemožnosti splnit povinnost zaplatit pojistné tak krajský soud považoval za rozporné. Z těchto důvodů krajský soud žalobu zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2011 č. j. -69, kasační stížnost zamítl. Nejprve stručně shrnul právní úpravu vyměřovacího základu pojistného ke dni 1. 1. 2007 a následně (obdobně jako krajský soud) poukázal na vlastní rozsudek ze dne 25. 2. 2010, č. j. -88, jehož závěry je třeba v plném rozsahu aplikovat i na souzenou věc, která je skutkově i právně totožná. Stěžovatelka žádala vrácení přeplatku za období měsíců leden - červen 2007, přičemž svůj nárok dovozovala právě z neexistence výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně č. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň, ani krajský soud neshledaly její argumentaci jako důvodnou, a to právě s poukazem na výše uvedený názor Nejvyššího správního soudu v obdobné věci. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se s výše uvedenou argumentací čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu vyloženého v citovaném rozsudku plně ztotožňuje, a proto neshledal žádného důvodu, postoupit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu ve smyslu , který by byl za takové situace příslušný k rozhodování ve věci. Tuto námitku stěžovatelky proto kasační soud nepovažoval za důvodnou. Nejvyšší správní soud konečně odmítl také další stěžovatelčiny výhrady (namítané narušení právní jistoty stěžovatelky a objektivní nemožnosti vypočítat a odvést pojistné) s tím, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře, resp. legitimně očekávat, že v období leden až červen 2007 nebude povinna platit jako zaměstnavatel pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti jen proto, že v zákoně č. nebylo výslovně uvedeno, jaký je vyměřovací základ organizace, resp. malé organizace pro výpočet pojistného. Legislativní opomenutí zákonodárce, v důsledku něhož problém vznikl, může jen velmi těžko vyvolat stav právní jistoty adresátů práva či změnu správní praxe (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. -132). Stěžovatelkou předkládaný stav vzniklý v důsledku opomenutí by byl v rozporu s dosavadní praxí výběru pojistného orgány sociálního zabezpečení, aniž by tomu nasvědčovala jakákoliv další změna v tomto systému. I z těchto skutečností je tedy zřejmé, že žádné legitimní očekávání stěžovatelce stran neplacení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nemohlo vzniknout a také nevzniklo. O tom ostatně svědčí skutečnost, na niž poukazovala jak žalovaná, tak i krajský soud, že stěžovatelka v průběhu celého období leden až červen 2007 řádně odváděla pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v předepsané výši. Nejvyšší správní soud proto dospěl (shodně s krajským soudem) k závěru, že stěžovatelce v období leden - červen 2007 přeplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nevznikl; kasační stížnost proti napadenému rozsudku proto není důvodná.

II.

Uvedená rozhodnutí orgánů správy sociálního zabezpečení a správních soudů napadla stěžovatelka ústavní stížnost a s odkazem na porušení a y ČR, , a d (dále jen " ") se domáhala, aby Ústavní soud citovaná rozhodnutí zrušil.

Stěžovatelka poukázala na to, že správní orgány i správní soudy svými rozhodnutími akceptovaly a zahladily nezákonný postup moci výkonné spočívající v přijetí ; Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010, č. j. -88, shledal, že toto nařízení je právně retroaktivní, neboť zpětně za měsíce leden a únor 2007 ukládalo organizacím a malým organizacím, které za tyto měsíce neodvedly pojistné, odvést za měsíc březen 2007 pojistné z vyměřovacího základu za měsíce leden, únor a březen 2007; tím se - mimo jiné - správní orgány dopustily porušení zákazu pravé retroaktivity. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že české právo není založeno na precedentních rozhodnutích a že cílem interpretace je vykládat nejasnosti právní úpravy, nikoliv dotváření práva. Z uvedeného je zřejmé, že se správní orgány i správní soudy svým postupem - spočívajícím v odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. porušení zásady předvídatelnosti práva, neboť de facto připustily, aby mezera v právu byla pod zástěrkou interpretace dotvořena pomocí soudního rozhodnutí, které je závazné pouze inter partes.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadená rozhodnutí orgánů správy sociálního zabezpečení a správních soudů zrušují.

III.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných/správních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y (

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také : Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného/správního soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že problematikou, která se týká napadené věci, se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně; její geneze je dostatečně seznatelná z pregnantního odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011 č. j. -69; Ústavní soud však současně nemůže nepřipomenout výše (vícekrát) uvedený rozsudek téhož soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. -88. V tomto rozsudku je podrobně popsána a precizována argumentace kasačního soudu, pokud jde o interpretaci situace, jež nastala v prvním pololetí roku 2007, kdy , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, postrádal jednoznačnou definici pojmu vyměřovací základ organizace a malé organizace. Ústavní soud současně připomíná, že citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu se sám již z hlediska posouzení ústavnosti postupu a rozhodnutí kasačního soudu důkladně zabýval; usnesením ze dne 19. 6. 2012,

sp. zn.

, srovnatelnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stejně postupoval Ústavní soud i v jiné obdobně věci (srov. usnesení ze dne 24. 7. 2012,

sp. zn.

). Ústavní soud nemá ani v nyní souzené věci důvod na argumentaci uvedené v předcházejících rozhodnutí cokoliv měnit, a proto pro stručnost na tato rozhodnutí (a to zvláště na podrobné usnesení ze dne 19. 6. 2012,

sp. zn.

) odkazuje.

Ústavní soud současně (a navíc) připomíná, že již v odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 2. 2010, č. j. -88, byl podán sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné návrhu vyhovět. Ústavní soud proto - a to především z ústavněprávního pohledu - zdůrazňuje, že stejně tak plně obstojí v napadených rozsudcích Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2011, č. j. -34, a především Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. -69, uvedená (a s odkazem na rozsudek kasačního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. -88, v nich připomínaná) argumentace, jež se týká rozsahu a interpretačního významu použitých výkladových metod. Na této skutečnosti nemůže nic změnit spektakulární argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, jež se týká tvrzeného porušení zásady předvídatelnosti práva a (zneu-)používání interpretace k dotváření práva. Nejvyšší správní soud odvodil pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace na základě jednotlivých ustanovení Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěry správních soudů, že v citovaném zákoně ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 existují ustanovení, z nichž lze spolehlivě dovodit vyměřovací základ organizace a malé organizace, a to s potřebnou mírou určitosti, neboť se konkrétně jedná o částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Ústavní soud v této souvislosti připomíná (stejně jako v usnesení ze dne 19. 6. 2012

sp. zn.

), že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je běžnou (a obvyklou) součástí pojistného plnění ze strany zaměstnavatelů; tato povinnost v předmětném zákoně ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebyla vyloučena (či zrušena), ale zůstala zachována a logicky nebylo lze očekávat, že by zaměstnavatelé náhle neměli povinnost hradit pojistné a příspěvek.

Je tedy zřejmé, že napadená rozhodnutí z u stanoveného rámce nevybočují. Do závěrů správních orgánů a správních soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť ani v jejich argumentaci (odvíjející se od argumentace Nejvyššího správního soudu) žádný protiústavní exces spatřovat nelze.

Obdobně Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud v obou rozhodnutích, tj. v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č. j. -88, stejně jako v napadeném rozsudku ze dne 25. 8. 2011, č. j. -69, shledal, že nebylo aplikovatelné (nebylo ústavně konformní) a soud jím při svém rozhodování nebyl vázán; za této situace stěžovatelčina argumentace spočívající v poukazu na pravou retroaktivitu a na její protiústavní důsledky - a to za dostatečně známé argumentace kasačního soudu, jež (i z tohoto důvodu) vedla k vyslovení závěru o neaplikovatelnosti citovaného nařízení vlády - je argumentací zavádějící. Se zřetelem k uvedenému Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním správních orgánů a správních soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení ].

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění , část druhá, bod 6. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu